Dokonalé manželství

Někde jsem četla, že po světě chodí ke každému jeho partnerský ideál, ale málokdo má to štěstí, že ho potká! My jsme se s Markem potkali.

Je dokonalý a já chci být také dokonalá! V osmadvaceti letech dělám ředitelku v reklamní agentuře a majitel mi slíbil, že mě za dva roky udělá spolumajitelkou!

Markovi jsem to neřekla, je to moje tajemství. Bude koukat, až se mu za dva roky s velkou slávou pochlubím…

Když mě za chvíli prozvonil, zkontrolovala jsem, jestli je v našem bytečku všechno v pořádku, sjela jsem dolů výtahem a před dům zrovna přijíždělo taxi. Marek dal totiž svoje auto na parkoviště za domem a zavolal taxi - tak to dělá pokaždé, když jdeme na večeři. Není dokonalý?

Objal mě, políbil a přivoněl mi k vlasům.

„Mám abstinenční příznaky, miláčku!“ A takhle nádherně začal další z našich pohádkových večerů!

Všechno by bylo úžasné, kdyby v restauraci neseděla u vedlejšího stolu rodinka s pětiletou dceruškou. Marek se tam sice snažil nekoukat, ale ta prťavá holka mě strašně znervózňovala.

„Marku, musím ti něco říct,“ řekla jsem, hned jak jsme dojedli, a když zvědavě kývl, rozplakala jsem se. „Promiň mi to, miláčku, ale já přece nemůžu za to, že jsem ještě neotěhotněla!“

Zatvářil se nešťastně, začal mi líbat ruce, pak zaplatil, zavolal taxi a jeli jsme domů.

V taxi jsem ještě trochu popotahovala a Marek mě pořád hladil a líbal.

„Heleno, miláčku! Já ti přece nikdy neřekl ani slovo! Až miminko přijde, tak přijde! Já na tebe nepospíchám, ty moje holčičko…“

Věděla jsem, že strašně touží po dítěti, ale naše manželství bylo zatím bezdětné. Nikdo z nás nemůže mít všechno, mám pravdu?

Doma jsem šla do koupelny první já a pak jsem v ložnici nedočkavě čekala na Marka. 

Slyšela jsem, že chodí po předsíni a po obývacím pokoji, jako by něco hledal! Sakra, proč už si nejde lehnout?! Vstala jsem a vykoukla ze dveří.

„Miláčku, pospěš si! Už se nemůžu dočkat!“

Neodpověděl. To bylo divné! Šla jsem za ním do obývacího pokoje a vytřeštěně jsem zůstala koukat na otevřený kufr, do kterého házel svoje věci.

„Co se stalo?! Ty někam jedeš?!“

Neodpověděl, ani se na mě nepodíval. Jako když tam nejsem. Proboha, co se děje?!

Prošel kolem mě a v ložnici si vzal ze svého nočního stolku desky s různými dokumenty, vrátil se beze slova do obýváku, hodil desky do kufru, zavřel ho, a odnesl do předsíně. Pak se oblékl, vzal kufr a otevřel dveře na chodbu. Celou dobu se na mě nepodíval a neudělal to ani teď. Koukal někam nade mě a řekl dvě věty.

„Pro ostatní si přijedu zítra. Žádost o rozvod podám do konce týdne.“

A byl pryč.

Měla jsem pocit, že omdlím! Co se stalo? Vůbec nic jsem nechápala. Chodila jsem po bytě a říkala si, mně se to zdá?! Jiné vysvětlení není. Ano. Zdá se mi to. Je to zlý sen!

Marek je určitě pořád ještě v koupelně!

Šla jsem do koupelny a první, co jsem uviděla, byla otevřená zásuvka u skříňky, kde mám svoji růžovou taštičku. Proboha! To snad ne!

Moje růžová taštička, kterou jsem měla pečlivě schovanou za papírovými kapesníčky,  byla otevřená a vykukovalo z ní načaté plato prášků proti otěhotnění…