Jak malý muž vyrostl

S nikým se moc nebavil, sedával stranou na místě vyhrazeném pro kuřáky, poslouchal, o čem si povídáme a občas si postěžoval, že se na pokoji nudí.

Za rok jsme se v lázních sešli zase a sotva jsme se uviděli, hlásili jsme se k sobě jako staří známí.

Druhý den jsme spolu šli na kafe a Luboš vzpomínal na lázeňskou premiéru mé hry „Když se v lázních (ne)daří houbám“, která se hrála v roce 2006, přišlo na ni tři sta lidí a Luboš byl tehdy mezi nimi.

Hezky se nám spolu povídalo a brzy jsme si začali tykat. 

„Asi bych si měl sehnat nějakou práci. Člověk se jen válí doma a čumí na telku.“

Tohle mi řekl jednou, když jsem mu říkala, že dojíždím z Kolína do Prahy, do Činoherního klubu. Souhlasila jsem.

„To bys měl, Luboši. Kdo chce dělat, ten si práci najde. Jak dlouho jsi doma?“

Zamyslel se.

„No... no...“ Dlouho počítal. „Skoro dvacet let.“

Vytřeštila jsem na něj oči.

„Cože?! Já bych doma nebyla ani měsíc! Proč si něco nenajdeš?“

Začal se vymlouvat, že to není tak lehké a blablabla, ale nelitovala jsem ho.

„Kdybys chtěl, tak si práci najdeš. Ale ono je pohodlnější čumět na telku, viď?“

Druhý den jsem mu řekla, že chceme zkusit s kamarády nazkoušet krátké divadlo, a jestli si s námi chce zahrát, musí si najít partnerku. Pokrčil rameny a smutně zavrtěl hlavou.

„Ne. Radši ne. Nemám, komu bych řekl... žádná se mnou nepůjde...“

Dívka, která stála s námi v našem kuřáckém azylu, se na něj usmála.

„Já bych s tebou šla, Luboši! Mám divadlo ráda.“

Luboš se rozzářil, tak jsem jim dala text, řekla jsem jim, co budou hrát a už odpoledne jsem je viděla, jak sedí v parku na lavičce a čtou si své role.

Když jsme měli první zkoušku na jevišti, málem jsem Luboše nepoznala! Text skoro uměl, berle jakoby neměl, byl prostě úžasný! A vůbec nevadilo, že se tohle divadlo nakonec  nenazkoušelo, protože nám pořád někdo chyběl. Ti, kteří chtěli hrát, utvořili partu a byli pořád spolu. Luboš s nimi začal chodit tancovat, a když jsem ho poprvé uviděla v obleku, žasla jsem! Vypadal jako manekýn!

„Páni, tobě to sluší, Luboši! Ty jsi úplný Don Juan!“

Luboš se červenal a bránil se, že to není pravda, ale pacientky, které stály kolem nás, přikyvovaly, že je nejhezčí kluk v lázních!

Nevím, jak to říct, aby to nevypadalo sladce, ale věřte mi, že se z Luboše stal za dva týdny sebevědomý, mladý muž a nikomu nevadilo, že je tenhle sebevědomý, mladý muž malý!

Vyměnili jsme si čísla mobilů, a když jsem koncem července z lázní odjížděla, naposledy jsem mu připomněla, co mi slíbil.

„Jestli se i za rok budeš válet doma u telky, tak jsem s tebou skončila. Nezapomeň na to, Luboši!“

A představte si, že mi začátkem září přišla esemeska.

„Irenko, zítra nastupuju do práce. Zatím ahoj. Luboš.“