Je štěstí zažít tyhle velikány, chválí si starší kolegy herec Václav Jílek

Václav Jílek se narodil v Praze, vystudoval činoherní herectví na DAMU. Jako dítě účinkoval v Dismanově rozhlasovém dětském souboru. První angažmá měl v libereckém Divadle F. X. Šaldy. Do povědomí veřejnosti se dostal, jak se píše v mnoha rozhovorech, jako vnuk Jiřiny Bohdalové v oblíbeném seriálu Ach, ty vraždy!

Jaká role pro vás byla přelomová bez ohledu na to, co říkají novináři?

Tak do toho podvědomí jsem vstoupil s Jiřinou Bohdalovou a děkuji za to, že jsem měl takový hezký start. Ale ta přelomová, zmínila jste Jiřího Menzela, to bylo léto, kdy jsem s ním mohl trávit léto na hradě. Zkoušky probíhají večer, kdy všichni herci odehrají svá představení, jdeme zkoušet na purkrabství, zkoušky probíhají až do tří do rána. My jsme tak toho Jiřího měli pro sebe. Měl jsem pocit, že se mi to zdá. Přál jsem si s Jiřím spolupracovat, když mě pozvali na casting, tak jsem si říkal: „Kéž by ten Povyk vyšel, já tam budu hrát cokoliv!“ Myslím, že nás skvěle vybral. Ta parta sedla. Nikdy bych nepomyslel, že z toho bude osm nebo devět sezón hraní na Pražském hradě.

Václav Jílek jako Josef Kajetán Tyl v minisérii Božena|foto:Lukáš Oujeský, Česká televize

Vy jste se potkal s Jiřinou Bohdalovou, Viktorem Preissem, Jaroslavem Satoranským. Je něco, čeho si primárně všímáte u herců a co se od nich učíte?

Je to štěstí zažít tyto velikány. S panem Preissem jsem měl ještě tu čest se setkat v angažmá v Divadle Na Vinohradech při zkoušení hry Soudce v nesnázích, kdy táhl představení od začátku do konce. Řekne se to, že tomu herci koukáme do kuchyně. Měl jsem možnost od první čtený přes to, jak se to zkouší, nápady přicházejí, až po hraní koukat, jak k tomu ten profesionální herec přistupuje. V tomhle budu elévem vždycky, když budu stát u pana Sataronského, Petra Kostky.

Někde jste zmínil, že často hrajete mladší verze nosáčů (Polívka, Huba).

Ten nos je pro mě nějakým způsobem předurčený, že i díky němu jsem dostal nějakou roli v reklamě. Zažívám s ním veselé historky. Když přišel Vít Olmer s hlavním kameramanem k pohádce Trampoty vodníka Jakoubka a říkali: „Vašku, musíš udělat ten krok nazpět, tím nosem překrýváš pana Abraháma.“

Poslední otázka od umělé inteligence: Václave, kromě herectví, se věnujte i dabingu. Jaké je to propůjčit hlas jiným postavám a jak se na tuto práci připravujete?

Hezká otázka. Můj hlas souvisí trochu s tím vykulením. Když je člověk nervózní, tak buď jsem vykulený, nebo mám hlas od dvě oktávy výš. Třeba mi radili na škole ten hlas si posadit, dobrá práce je třeba před mikrofonem, herectví v rozhlase. Naštěstí mám teda odezvy od lidí: „Vy máte tak příjemný hlas, vy se tak hezky posloucháte.“ Za to všem děkuji, to mě vždycky uklidní. Dabing je o tréninku, dělám ho ale rád.

Jak se dokáže vcítit do toho, co si režisér představuje? Jak moc je pro něj důležitý úsměv? Jak se mu spolupracuje s Patrikem Hartlem? Co vlastně dělá seskupení Lindo, hop!?