Když je život barevný

Protože všechny mé knihy jsou rozpůjčované! A v mnoha knihovnách jsou na mě dokonce pořadníky!

Příběh, který se jmenuje: Když je život barevný, začal právě na jedné takové besedě, před deseti lety, v knihovně v Rožnově pod Radhoštěm.

Když jsem vešla do sálu, v první řadě si stoupl mladý muž a díval se na mě jako na královnu. Takhle se na mě nikdy v životě žádný muž nedíval a nikdy se dívat nebude, pomyslela jsem si s lítostí a věděla jsem, že tento mladý muž, je gay...

Poznala jsem to, protože s gayi jsem se stýkala doslova od malička.
Ve starém činžovním domě u kolínského náměstí, kde jsem se v roce 1950 narodila, bydlel naproti našemu bytu pán, který žil sám.

„Je na kluky,“ říkali si mezi sebou dospělí a já to už jako čtyřletá chápala a respektovala. Život je prostě barevný. Někdo je na holky, jiný na kluky. Babička mu prala, když k nám přišel, dal si s tátou pivo, mně a bratrovi nosil hračky, s maminkou klábosil na chodbě a občas - zmizel. Když jsem se po něm ptala, řekli mi rodiče, že je zase zavřený...

V osmnácti letech jsem nastoupila do kolínského divadla a dalších pětadvacet let jsem kolem sebe měla hned několik gayů, ze kterých se stali mí kamarádi. Život s nimi byl barevný, i když to byli, bohužel, gayové zakuklení. Věděli, že my všichni víme, že jsou gayové a my zase věděli, že oni dobře ví, že my to víme, ale to bylo vše.

Mezi sebou jsme o jejich barevnosti mluvili, ale před nimi jsme neřekli nikdy nic. Občas se některý kulisák opil a po premiéře vykřičel v klubu „tajemství“ jejich barevnosti, ale my všichni, včetně gayů, hráli hluché brouky. Bylo mi to líto. Kdyby nebyli zakuklení, mohl být náš společný život ještě více barevnější. Několikrát jsem se velmi opatrně pokusila dostat se pod jejich kukly, ale nešlo to, klíč od svého zakuklení, drželi pevně v ruce oni.

Na konci devadesátých let jsem se poprvé osobně setkala s hercem, o kterém všichni věděli, že je gay, protože to o sobě všem řekl už na herecké škole. Tento herec, Jaroslav Šmíd, mi daroval svobodu mluvit s gayem jako s gayem. Poprvé v mých skoro padesáti letech! A byla to svoboda s hodně barevnými křídly, řeknu vám! Napsala jsem pro něho svou první gayovskou povídku, a když vyšla, přinesla jsem časopis do Činoherního klubu a v pánské šatně s ním mávala nad hlavou.

„Jaroušku, napsala jsem o tobě gayovskou povídku!“

Dodnes vidím tu nádhernou barvu svobody, se kterou jsem tuto větu mohla říct před ostatními kolegy v pánské šatně Činoherního klubu, a dodnes vidím i usměvavého Jarouška…

Během dalšího týdne jsem napsala tři gayovské povídky a domluvila si schůzku s hercem Jiřím Hromadou. Tento Bůh českých gayů mi tyto tři povídky a mnoho dalších, vydával celý rok v gayovském měsíčníku. A za dva roky, v roce 2002, mi vyšla povídková kniha, Když muž miluje muže, která byla rychle rozebraná a proto jsme ji s mým panem nakladatelem, vydali v roce 2009, podruhé.

Dodnes jsem se nesetkala s jedinou negativní reakcí a mezi všemi těmi kladnými a barevnými reakcemi, kraluje tato krátká esemeska.

„Čtu si knihu o mužích a pláču. Ta kniha má mnoho let zpoždění. Možná, kdyby ji četl můj bratr, tak by tady ještě byl. Teprve teď jsem ho pochopila...“

Poznala jsem díky této knize o mužích, desítky gayů a z některých se stali mí kamarádi a můj život s nimi, je nádherně barevný...

Nedávno jsem jela vlakem s kamarádem Honzou, gayem, povídali jsme si, zdálo se mi, že jsme oba zabraní do debaty, ale Honzík přesně věděl, že chci zavřít okno, protože na mě táhne, poposedl si, abych si mohla natáhnout nohy, zeptal se, jestli chci podat noviny, nabídl mi svou svačinu i pití – a já se spokojeně vyhřívala v jeho péči a to si ještě představte, že se na mě celou cestu z Kolína do Prahy, obdivně koukal!

A když vlak zastavil, vystoupil přede mnou, otočil se ke mně, podal mi ruku a pomohl mi vystoupit, jako kdybych byla královna! Dojíždím z Kolína do Prahy dvacet let, a tohle se mi stalo poprvé a to jsem vystupovala z vlaku s mužskými tisíckrát! Nikdy mi žádný z nich takhle galantně a ohleduplně nepomohl! Nikdy! A měli jste vidět ty závistivé pohledy žen a dívek, když mi Honzík z vlaku pomáhal!

Pánové, myslíte si snad, když k nám budete galantní, že si o vás budeme myslet, že jste gayové? To víte, že ne! A i kdyby? Stalo by se něco? Lepší galantní homosexuál než hulvátský heterosexuál!

Když jsem nedávno mluvila s Jiřím Hromadou, zeptala jsem se ho, které slovo je lepší. Gay nebo homosexuál?

„Proč máme být vlastně nějak označováni,“ zeptal se mě s úsměvem a pak řekl, že je to jedno. „Někomu se líbí gay, jinému ne. Nám vadilo slovo -sex- ve slově homosexuální. Proto používáme gay. Ale důležité je, že jsme. Protože bez nás by byl život méně barevný...“

Moji milí, nebojte se, nezapomněla jsem na toho mladého muže, o kterém jsem mluvila na začátku, a který na mě čekal v knihovně, v Rožnově pod Radhoštěm, Chtěl podepsat moji knihu, Když muž miluje muže, a jmenuje se David. A já se od té doby doslova koupu v jeho neutuchajícím obdivu, protože za mnou pravidelně jezdí každý rok do klimkovických lázní, a když jsem s ním, stává se ze mě královna, protože on se ke mně, jako ke královně chová...

Moje milé posluchačky, moji milí posluchači, dneska jsme si povídali o něčem, co bylo dlouhé roky tabu. Bylo neslušné o něčem takovém mluvit a už vůbec se o něčem takovém nepsalo. Myslím, že je dobře, že jsme všichni ušli obrovský kus cesty a našli jsme k sobě navzájem toleranci a pochopení. Protože bez tolerance a pochopení by náš život nebyl tak krásně barevný...