Když se necháš očkovat, jako by sis nechal uříznout ruku!

Vlak, vypravovaný z Prahy, kterým jsem jela do pardubického rozhlasu, měl v Kolíně jenom deset minut zpoždění. Spokojeně jsem si sedla, ale bohužel špatně. Až do Pardubic jsem musela poslouchat paní kolem šedesátky, která se rozčíleně přiřítila z vedlejšího vagonu se svojí dcerou, která až do Pardubic trpně mlčela.

„Proč tam není napsaný, že je tam místenka?! Nic tam nebylo! Člověk si v Praze sedne a v blbým Kolíně si musí přesednout, protože přijde nějakej debil a řekne, že na místě, kde sedím, má místenku?! A jak to mám asi vědět, když to tam nebylo označený?! Jak teď vypadám?! Jako kdybych něco ukradla?!“

Dojíždím od roku 1994, tak vím, že místenky se blokují do systému průběžně, ale už dávno jsem vyrostla z toho, abych podobným cestujícím vysvětlovala, proč je něco tak, jak to je. Začala jsem si pročítat texty, které jsem ve dvanáct hodin měla natáčet pro svůj nedělní pořad, Když vypráví nápověda, ale rozzlobený hlas té šedesátileté paní jsem slyšela pořád...

„Ať mi nikdo neříká, že není možné cestujícího upozornit, že si nemůže sednout na místo, kam si chce sednout, protože tam má někdo zaplacenou místenku! A ten někdo přistoupí v Kolíně a mě z mého místa vyhodí, protože on si na to moje místo zaplatil místenku?! Průvodčí nám přece za Prahou kontroloval jízdenky?! Proč mi tedy neřekl, že sedím na místě, na který byla vystavená místenka?! Proč mi neřekl, že v Kolíně přistoupí nějaký debil a z mého místa mě vyhodí?!“

Zkazila mi náladu. Když jsem zjistila, že s dcerou vystupuje také v Pardubicích, šla jsem od nich radši co nejdál, protože ta paní se začala pro změnu rozčilovat, že prší, i když podle předpovědi mělo pršet až večer.

Kousek před pardubickým rozhlasem jsem se zastavila a koukla jsem na mobil, jestli mi něco nepřišlo, protože za chvíli si ho před nahráváním budu muset vypnout.

Prohlížím si esemesky a slyším, jak kousek ode mě něco vykládá asi čtyřicetiletá žena skupince osmi třináctiletých dětí, které ji pozorně poslouchaly.

Když zjistila, že jsem si stoupla kousek od nich, přeměřila si mě pohledem, který jsem pojmenovala slepičí a ztišila hlas, ale já stejně slyšela každé slovo.

„A dneska ráno na Facebooku napsal, když se necháš očkovat, jako by sis nechal uříznout ruku! A o tom to je, děti! Nedávejte se očkovat!“

A pak už hlas ztišila tak, že jsem opravdu neslyšela nic, ale viděla jsem, jak děti hltají každé její slovo a souhlasně přikyvují.

Kdyby to bylo v Kolíně, pravděpodobně bych tu čtyřicetiletou slepici znala a ona by znala mě, a já bych její tvrzení s úsměvem zpochybnila, ale takhle jsem vešla do budovy Českého rozhlasu Pardubice s náladou pokaženou ještě víc, než mi ji ve vlaku pokazila „místenková paní“.

Ve studiu jsem se pozdravila s kolegy, Jitka Slezáková, se kterou tenhle pořad připravujeme, mi udělala kafe a pak řekla, Irenko, ještě si něco rychle udělám, vybatol se zatím nahoru a já za tebou za chvíli přiběhnu.

Moje špatná nálada zmizela, jako když lusknete prsty a já se smála celou dobu, co jsem se „batolila“ po krkolomně točitých schodech do nahrávacího studia…

Spustit audio

Související