Manželé Piknovi: Smetanova Litomyšl je jako továrna se 150 zaměstnanci

Když se řekne Litomyšl, snad každému naskočí přívlastek Smetanova. Aby taky ne, když mezinárodní operní festival Smetanova Litomyšl je po Pražském jaru druhým nejstarším hudebním festivalem v Česku.

Jan Pikna je od roku 1997 jeho ředitelem a jeho žena Eva je ředitelkou komunikace. Oba milují hudbu a připravují 61. ročník festivalu, který se uskuteční na přelomu června a července roku 2019.

Co vás svedlo dohromady? A nedivila bych se, kdybyste mi odpověděli, že muzika.

Eva: „Je to přesně tak.“

Jan: „Já jsem Evu objevil, když zpívala, výborně v jedné kapele. A protože jsem měl taky kapelu, tak jsem se ji snažil přetáhnout k nám.“

Kdy jste zaregistrovali, že existuje něco jako Smetanova Litomyšl?

Jan: „Když jsme byli malí, tak se festival zrovna nekonal. Měl období od roku 1965 do roku 1974, kdy nebyl pořádán, takže jsme se k němu dostávali až jako středoškoláci. Možná dokonce jsme tam už chodili spolu, ne?“

Eva: „Já si vzpomínám na silný zážitek z amfiteátru, byla to Janáčkova Její pastorkyňa, byla jsem s maminkou, tehdy zaměstnanci litomyšlských firem dostávali vstupenky zdarma a pro mě to byl nekonečně fantastický zážitek. Dodnes si pamatuju dvojzpěv kostelničky s pastorkyňou, při kterém mi běhal mráz po zádech.“

Jan a Eva Piknovi ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové

Je to veliká odpovědnost, mít na starosti festival s tak obrovskou tradicí. Vzpomenete si na nějaký okamžik, kdy jste s tím chtěli seknout?

Jan: „Já mám vždycky před začátkem festivalu hrozný strach, nejradši bych to vyměnil za pečení rohlíků nebo cokoliv, co člověk odpracuje a jde domů. Ale pak se to rozjede a je to v pohodě.“

Eva: „Pro mě jsou nejtěžší okamžiky ty jarní měsíce, protože to je obrovský tlak, strašná spousta práce, nic se nesmí podcenit, všechno se musí uhlídat. Pracovní doba je v podstatě neomezená a k tomu děti a povinnosti kolem.“

Festival vznikl v roce 1949 a byl zaměřen jen na Smetanovo dílo?

Jan: „Úplně první ročník byl v roce 1946, měsíc poté, co vzniklo Pražské jaro. Jsme téměř sourozenci s Pražským jarem. Ale dva roky byla přestávka a plnohodnotný ročník byl až v roce 1949. Tehdy se hrál jen Smetana a jenom hrálo Národní divadlo. To se ukázalo, že není možné a je to jeden z důvodů, proč došlo k přerušení toho konání. V roce 1974, kdy se festival obnovil, už byl v širokém spektru různých autorů a účinkujících.“

Když festival už běží, kolik zaměstnává lidí?

Jan: „150 lidí je najatých jako brigádníků, ale je tam spousta lidí, kteří jsou součástí dodavatelů, takže je to velikánská továrna. Musí to být přesně šlapající soukolí, tam se všechno sepisuje na minuty do harmonogramu a všechno musí klapat. Najednou se připravuje několik vystoupení a každé musí mít svou produkční skupinu.“

Zámek má prý vynikající akustiku.

Jan: „Ano, nádvoří má krásnou akustiku, ale taky dobré rozložení, protože jsou kolem arkády, ze kterých se dá shlížet do hlediště. Hned vedle se narodil Bedřich Smetana a na zámku koncertoval jako šestiletý chlapeček. Vše jako by bylo nachystáno pro festival odjakživa.“

Když se ohlédneme za uplynulým 60. ročníkem, kolik lidí na festival přijelo?

Jan: „To víme naprosto přesně, 27 800. Máme 97 procent zaplněnost hledišť, takže co se týká návštěvnosti, tam problémy nemáme.“

Dramaturgie, tedy to, co návštěvníci na festivalu uvidí, je připravena už v září. Kdybychom teď měli říct nějakou pecku a něco málo prozradit z 61. ročníku, co by to bylo?

Jan: „My jsme v loňském roce uzavřeli partnerství s Českou filharmonií, takže je skvělé, že u nás každý rok budou účinkovat. Na to jsme velmi pyšní. Taky jsme uzavřeli dohodu o spolupráci s Adamem Plachetkou, takže ten u nás bude zpívat každý rok po dobu následujících tří let a těšíme se na velký galakoncert Olgy Peretyatko, to je velká pěvecká hvězda. Máme tam koncerty přesahové do jiných žánrů. V rámci koncertu na přání se můžeme těšit na Ondřeje Brouska a s Ondřejem Brzobohatým se budou na klavírech přebíjet, to bude myslím zajímavé.“

Je ještě nějaký jiný festival vážné hudby, který má svou kuchařku?

Eva: „Zatím jsme nezaznamenali. Tenhle nápad vznikl spontánně, protože po koncertě sedíme s umělci, hodnotíme koncert. Dirigenti a zpěváci jsou uvolnění a je úžasné je pozorovat, jaká vlna euforie se kolem nich rozplývá. A tak často dojde na to, co rádi jedí a vaří. Jednou jsme si s Jitkou Novotnou u stolu špitly, že by bylo skvělé to zaznamenávat. Byl tu nápad a světe div se, máme kuchařku.“

Olbram Zoubek za totality nemohl tvořit, živil se tím, že restauroval například i zámek v Litomyšli. A možná i díky jeho práci se stal památkou UNESCO. Ta rekonstrukce probíhala 17 sezón?

Jan: „Olbram Zoubek byl tenkrát na indexu poté, co vytvořil posmrtnou masku Jana Palacha a Litomyšl byla jeho vyhnanstvím. V Litomyšli se znovu oženil a našel zde domov. Přivedl sem tři úžasné umělce, kteří byli stejně postižení – Václava Boštíka, Stanislava Podhrázského a Zdeňka Palcra. Restaurování sgrafit na litomyšlském zámku bylo nejen obnovou, ale z větší části i autorským dílem, protože část sgrafit se nedochovala v původní podobě. Olbram Zoubek si Litomyšl oblíbil a my si oblíbili jeho. Litomyšli věnoval kolekci soch, asi 102 děl, která umístil do sklepení zámku. Protože věděl, že děláme věci se srdcem, tak nás požádal, abychom se mu o tu expozici starali, a to rádi činíme.“

Chodíte spolu od střední školy, za tu dobu jste byli jak dlouho nejdéle od sebe?

Eva: „Vojna. To bylo hrozné.“

Jan: „Eva za mnou jezdila často a já jsem utíkal. Na chviličku jsme se potkali v lese za kasárnama a zase Eva jela domů a já šel zpět do služby. Byl jsem ve Vimperku, v jižních Čechách.“

Evo, víte, jaké největší přání by si chtěl Jan splnit a nemusí to být v souvislosti s festivalem?

Eva: „Jsme oba posedlí cestováním, což nás velmi spojuje. Lehce okrajově se míjíme v těch nejvytouženějších destinacích. Jeník miluje Ameriku a já tam ještě nebyla a pořád mě tam láká. Chtěl by tam a celou ji projet. Já mám jiné preference.“

A co by si přála Eva?

Jan: „Eva má ráda Izrael, tak tam teď jezdíme skoro každý rok.

Minule tu byl dokumentarista Michael Havas, který vyrostl na Novém Zélandu a tady je jeho otázka pro vás. „Jaký máte vztah k world music? To je hudba, ze které se vyvinuly ty klasické formy.“

Jan: „World music k nám zatím nedorazila, nicméně folklórní hudbu a hudbu, která vzniká z dřevních podnětů, ta se u nás objevuje docela často, protože když děláme nějaký přesahový koncert, tak se snažíme, aby ukazoval to, že to vzniklo, že to je původem. Folklórní hudba u nás může být tehdy, když dokázala ovlivnit vážnou hudbu.“

Eva: „Mně osobně je tahle hudba blízká, jakkoliv tu světovou nemám moc šanci slyšet, protože to je trošku omezení našeho povolání. Když už vyrazíme na koncert, tak je to buď opera, nebo symfonie. Byť krásná a nádherná, trochu nás to v tom rozletu omezuje. Osobně na stará kolena jsem objevila krásu folklóru moravského, a jelikož mám kořeny na východním Slovensku, tak ta československá lidová hudba je úžasná a mám ji hrozně ráda.“

Spustit audio

Související