Na to seš stará

S Milanem jsme se poznali na koupališti. Bylo mi šestadvacet, právě jsem skončila vysokou školu a chystala se dobýt svět v naší okresní nemocnici jako gynekoložka.

Z vody nám koukaly jenom hlavy, žertovali jsme, přibližovali se k sobě čím dál víc a najednou mě pod vodou objal! Vylezli jsme z vody, šel se mnou k mé dece, lehli jsme si vedle sebe, a když jsem zjistila, že je o pět let mladší a studuje vysokou ekonomickou školu, bylo pozdě. Už jsme byli oba zamilovaní.

Za rok jsme se vzali. Milan studoval, já vydělávala, a když skončil a nastoupil do zaměstnání v bance, bylo mi dvaatřicet a chtěla jsem dítě. Milan ale dítě zatím nechtěl.

„Alice, nic jsme si neužili. Musím ti toho tolik vracet. Teď chci já rozmazlovat  tebe, dej mi na dítě ještě chvíli čas!“ Hučel tak dlouho, až jsem souhlasila.

Začali jsme jezdit po světě a doma jsme budovali své kariéry. Když mi bylo osmatřicet, řekl to poprvé.

„Tohle si nekupuj, Alice, na to seš stará!“

Co jsem na to měla říct? Ano, byla jsem o pět let starší než on. Tak jsem neřekla nic a on mi tuhle svoji „milou“ větičku rád a s úsměvem často opakoval.

Na to seš stará.

Dva roky jsem řešila, co mám dělat. Rozvést se? Koho si ale najde skoro čtyřicetiletá doktorka, která touží po dítěti?

Mám tolerovat jeho nevěry a doufat, že ode mě neodejde a denně žít ve strachu, kdy mě přece jenom opustí?

Mám se cítit trapně před přáteli, kteří o jeho nevěrách vědí a přede mnou se tváří, že je všechno v pořádku a já tuhle nepříjemnou hru hraju s nimi? Byly to strašné dva roky. Když mi bylo čtyřicet, měla jsem pocit, že mi je šedesát…

V té době k nám nastoupil nový kolega. Čtyřicátník jako já. Jmenoval se Bořivoj, ale všichni jsme mu říkali Bořík. Přišel k nám ze západních Čech, byl rozvedený, a tak byl rád, že u nás dostal od města byt.

Brzy jsem si všimla, že ze mě nespouští oči, a těšilo mě to. Kterou ženu by to netěšilo, že? Navíc se mi líbil! Hodně se mi líbil! Snažil se, aby měl služby se mnou, a já se tomu nebránila. Vyměnili jsme si telefonní čísla a začali si psát esemesky. On zamilované a já se pomalu zamilovávala také.

Jednou večer, když jsem přišla z koupelny do ložnice, se na mě Milan kriticky podíval a pak řekl, ať radši nosím noční košile s dlouhými rukávy, že jsem stará. A pak odešel. Asi za nějakou mladou.

O půlnoci jsem poslala Boříkovi ubrečenou esemesku. Odpověděl mi hned. Psali jsme si skoro do rána.

„Chtěl bych mít s tebou dítě. A ty?“ To byla jeho poslední esemeska, na kterou jsem vzápětí odepsala.

„Já také.“ 

A když jsme se za tři měsíce s Milanem rozváděli, byla jsem už s Boříkem těhotná…