Nevyhazujte nepotřebné věci!

Koncem osmdesátých let jsem vyhodila mezi mnoha věcmi i batikované šaty. Byly nádherné, jely se mnou na třítýdenní dovolenou do Bulharska, a byly to jediné šaty, které jsem s sebou měla! Nosila jsem je do jídelny, střídala jsem k nim různé šály a všemožné ozdoby, zavěšené na kůžičkách kolem krku a po čtrnácti dnech mi šestnáctiletý mladík, který u našeho stolu seděl se svým otcem, složil nejkrásnější poklonu mého života.

„Vy tady musíte mít aspoň tři kufry! Každý den máte jiné šaty!“

Důvěrně vám prozradím, že to nebyly šaty, ale noční košile, batikou v šaty proměněná. Za další tři roky nošení se mnou ještě jely k Balatonu a po dalších dvou letech, kdy už se nedaly nosit venku, jsem je nosila doma. A pak jsem je, koncem osmdesátých let, vyhodila.

Nedávno jsem si prohlížela fotografie a našla jsem jednu od Balatonu, jak jsme s dětmi na trhu, já mám na sobě batikovanou noční košili a na hlavě mám čepici z liščí kožešiny, kombinovanou s kůží, kterou jsem si půjčila u jednoho stánku.

Byla jsem opálená a s chlupatou čepicí z lišky a v batikované noční košili, jsem vypadala jako reklama na balatonské léto.

Pocítila jsem strašnou chuť, znovu ty šaty vidět. Sáhnout si na ně. Děti jsou už velké, čepice zůstala na tržišti, ale ty batikované šaty přece mám! Kde já je mám…

Něco vám řeknu. Na ten strašný, bezmocný smutek, který mě zaplavil, když jsem si uvědomila, že jsem je vyhodila, na tenhle smutek možná zapomenu, až seženu v sekáči podobnou noční košili a znovu ji obléknu do batiky!

Podobné jsem to měla s jedním hnědým svetrem. Měl dlouhé rukávy, byl příjemně volný a končil pod pupíkem. Je to svetr a není to svetr, říkala jsem si. Vyhodím ho! Co s ním?

Když po letech přišly do módy vrstvy oblečení, zajásala jsem. Mám tolik tílek a triček, ze kterých mi koukají špeky, ale když si přes ně vezmu ten hnědý svetr, který končí pod pupíkem, špeky schovám, a když dám kolem krku šálu, budu dokonale připravená pro červený koberec v Karlových Varech!

No… je to už patnáct let, co jsem ho vyhodila a pořád ho vidím před očima, svetr, co byl a nebyl svetr, byl hnědý a příjemně volný, končil pod pupíkem a já ho zákeřně vyhodila...

Nedávno došlo i na pana Fuchse. Chtěl vyhodit žluté tričko, které ode mě dostal před deseti lety. Koupila jsem mu ho, protože se mi líbil nápis, DENNĚ MOHU POTĚŠIT JEN JEDNOHO ČLOVĚKA. DNES NENÍ TVŮJ DEN. A ZÍTRA TO TAKY VYPADÁ BLEDĚ.

V té době se mi zdálo, že nápis přesně vystihuje nálady, které ke mně pan Fuchs vysílá. Zatímco já byla dárkem nadšená, panu Fuchsovi se nelíbilo tričko ani nápis, a rozhodl se, že tričko zničí tím, že v něm bude pracovat na chalupě. Podařilo se mu to a tak nedávno nad tričkem vynesl rozsudek.

„Už ho vyhoď. Je strašné. Už ho nechci. Rozstříhej ho na hadry.“

Odmítla jsem provést popravu, a doporučila mu, aby si tričko rozstříhal sám. Nechtěl. Tak jsem tričko rychle rozstříhala, ale... ale ten nápis, ten úžasný nápis jsem vystřihla a... schovala do skříně!