Podezření

Před půlnocí jsem potichu otevřel dveře našeho bytu, ani jsem si v předsíni nerozsvítil, svlékl jsem se, v koupelně jsem se tiše osprchoval a za chvíli jsem ležel vedle Lídy.

„Už jsi doma? To je dobře. Dobrou noc.“

V polospánku vzala na vědomí, že jsem přijel, tak jsem ji políbil na rameno a za chvíli jsem spal také.

Čekal jsem, že se ke mně ráno přitulí, ale když jsem se probudil, slyšel jsem, že je už v koupelně. Vstal jsem a přes dveře se jí zeptal, co chce připravit k snídani.

„Nic,“ křikla, tak jsem si šel udělat čaj a namazal si chleba. Čekal jsem, že přijde do kuchyně, ale za chvíli jsem ji slyšel, že chce odejít. To bylo divné! Měla ještě hodinu čas!

„Lído! Ty už jdeš?“

Chvíli bylo ticho a pak se z předsíně ozvalo naštvané, jo!

Šel jsem za ní, ale ona už stála mezi dveřmi, oblečená, v ruce kabelku a klíče.          

„Počkej, počkej, Lído! Co se děje?“

Nasupeně se na mě podívala a mlčela. Ničemu jsem nerozuměl. 

„Co jsem tak strašného provedl, za ty dva dny, co jsem nebyl doma?“

Ušklíbla se.

„Ty se ještě ptáš? Ty máš odvahu se mě ptát, co jsi provedl?!“

Nikdy jsme se moc nehádali. Neměl jsem hádky rád. Naši se hádali skoro pořád a usmířili se, až když jsme s bráchou dospěli. Teď se vodí za ručičky a říkají, jak byli hloupí, že prohádali nejlepší roky života. Proto jsem se snažil všechny rozpory řešit v klidu a hned!

A tak jsem se na svoji milovanou manželku usmál.

„Lído, máš ještě hodinu čas. Nechoď nikam a pojď mi to vysvětlit! Co se stalo? O ničem nevím!“

Zavraždila mě pohledem, ale pak přikývla.

„Tak jo! Když chceš!“

Hodila kabát s kabelkou na židli a pak ukázala na polici, kam jsme dávali klíče. Když jsem se v noci vrátil, položil jsem je tam ve tmě i s peněženkou. 

„Lído, prosím tě, vysvětli mi, o co jde,“ začal jsem opatrně, protože vypadala jako sopka před výbuchem. „Vůbec nic nechápu.“

Vzala z police nějaký lístek a podala mi ho. Byl to červený leták, reklama na TABLETY PRO LEPŠÍ SEX.  V životě jsem to neviděl. 

„Kde se to tady vzalo?“

„Ty se ptáš mě, kde se to tady vzalo?! Přijelo to s tebou! Tak proto jsi tam byl dva dny?! Proto?!“

Znovu jsem se podíval na leták.

„Vůbec nevím, jak se to sem dostalo!“

V očích se jí objevily slzy.

„Zatloukat, zatloukat, zatloukat! To mě tedy nikdy nenapadlo, Rudo, že i ty jsi takový! Jako všichni chlapi! Jste všichni stejní! To si myslíš, že jsem blbá?! Koukalo ti to z peněženky!“

Ale to už jsem se naštval.

„Sakra, Lído! Ale teď už toho mám dost! Prostě nevím, kde se to tu vzalo! Nevím!“

Odhodil jsem červený leták, ten proletěl předsíní a přistál mezi námi. A najednou už nebyl červený!

Otočil se na druhou stranu, na které byl vytištěný účet za hotel.