Rockové kapely, zřizovatelé a povolovačky za totáče

Začali jsme pořádat několikrát během měsíce různé kulturní akce, na jevišti divadla, ve zkušebně a v klubu divadla. Zvali jsme různé umělce, například i ty, kteří měli zakázanou Prahu, ale ve Středočeském kraji vystupovat mohli, a také jsme jako svazáci vzali pod svá křídla v roce 1980 kolínskou rockovou kapelu EXTRAKT.

Přišel za mnou tehdy její kapelník, můj kamarád, Jaroslav Šantrůček. Že prý potřebují, aby mohli veřejně vystupovat, naše svazácké razítko na smlouvy a potřebují náš účet, aby si tam mohli nechat posílat honoráře, a musí se tedy zaštítit nějakou organizací, jinak by nemohli hrát, pořádat koncerty, vybírat vstupné - nemohli by nic. Tak jsme je zaštítili.

Své texty museli dávat schvalovat na Městský národní výbor, na odbor kultury. Několikrát jsem tam šla místo nich a texty jejich písní jsem vysvětlovala svojí osvědčenou taktikou. Hrála jsem nechápavou.

„Proboha, proč vám tohle vadí?! Proč?! Vždyť to je přece normální! Takhle se mluví! Copak vy nikdy neřeknete, že..."

Soudružku, která sice byla urputná, ale nakonec skoro všechny texty povolila, po čase vystřídal soudruh Neoblomný. Narazila jsem u něho v polovině osmdesátých let, s textem pásma, „Byli jsme taková parta, aneb karta se obrací“, které jsme nazkoušeli jako svazáci a chtěli jsme ho uvádět v klubu divadla.

Když jsem mu tři dny před premiérou přinesla text pásma ke schválení, čekalo mě nemilé překvapení.

„Ty si ze mě děláš srandu, Ireno,“ řekl mi soudruh Neoblomný, když si text přečetl. „Tohle kdybych ti povolil, tak mě zavřou! Zákaz, jasný?“

Když jsem to řekla v divadle a viděla, jak někteří rychle od premiéry couvají, jak jsou znechucení, vzala jsem text El Carovců a šla na OV KSČ za tajemníkem kultury, Želmanem, který měl naše divadlo na starosti.

„Máme problém, soudruhu Želmane. Některým lidem na odboru kultury se zdá, že bychom tyhle texty neměli říkat. Zakázali nám premiéru, kterou jsme jako svazáci připravili. Ale proč? Nechápu to. Ty texty byly psané před druhou světovou válkou! A jsou proti kapitalistům! To pásmo se jmenuje, „Byli jsme taková parta, aneb karta se obrací“, tak proč by, proboha, takovéhle texty měly někomu vadit dneska? Je to přece El Carova parta! Je to oslava El Carovců! Je to pocta hrdinům!“

Soudruh Želman přikyvoval, nechal mi udělat kafe, a zatímco jsem ho pila, texty si přečetl a... schválil je. Za půl hodiny bylo vybojováno a ani to nebolelo! I to kafe bylo dobrý... Hnala jsem se do divadla a mávala schválenými texty nad hlavou! Vyhráli jsme! Naše vítězství proletělo divadlem jako svěží průvan! Vyhráli jsme!

A pak jsem šla na vrátnici k telefonu a zavolala na Městský národní výbor, na odbor kultury, a pozvala jsem soudruha Neoblomného na premiéru. Chvíli bylo v telefonu ticho.

„Na jakou premiéru? Ireno, přece jsem ti jasně řek, že...“

„Jo, něco jsi mi říkal. Ale představ si, že si soudruh Želman zrovna teď ty naše texty přečetl také. A schválil nám je. Slyšíš dobře! Takže tě srdečně zvu na premiéru!“

A věřili byste tomu, moji milí, že soudruh Neoblomný nepřišel?