Ročník jednadvacet

Na dnešek připadá Den otců. A tak jsem si řekla, že se s vámi podělím o malou vzpomínku na mého tátu, který zemřel v roce 1982.

Můj táta, Karel Tvrdík, ročník 1921, byl nasazený za druhé světové války v Německu. Dostal se do koncentračního tábora za prznění německé rasy, aspoň tak mi to vyprávěl, když se v noci vrátil z piva a chtěl si povídat, a protože by vzbudil mé dva bratry a maminku, seděla jsem s ním v kuchyni já, zabalená do maminčina černého županu, táta povídal a já poslouchala.

Jako dvacetiletého automechanika ho v Německu nasadili do autoopraven, kde  byly samé ženské, protože chlapi byli na frontě.

A protože táta byl krásný kluk a se ženskými to uměl, stal se v Německu českým Don Juanem, ale někdo ho za jeho milostné avantýry s Němkami udal a on se dostal do koncentráku za prznění německé rasy, s poznámkou Návrat nežádoucí.

Utekl z pochodu smrti, vrátil se s koncem války do Kolína, oženil se, měl tři děti, žil a pil, a zemřel v roce 1982.

S maminkou se poznali až po válce, takže žádné odškodnění, které se po listopadu 1989 začalo dávat lidem, kteří byli v koncentračních táborech, se na ni nevztahovalo, což jsme věděli.

Koncem devadesátých let, ve stavu mírně povzneseném, mě zastavil Jirka, maminčina velká láska během války, rodinný přítel, bývalý válečný politický vězeň, a řekl mi, že jsem blbá, že máma na odškodnění po tátovi nárok má.

Věděla jsem, že to není pravda, ale když Jirka pokaždé, když mě ve stavu mírně povzneseném potkal, vykřikoval, že jsem blbá, že jsem to ještě mámě nezařídila, začala jsem shánět různá potvrzení.

Zašla jsem také do okresního archivu, za archivářem Jaroslavem Pejšou, který mi z archivu přinesl tiskopis ze srpna 1945, tiskopis vyplněný mým tátou, kde čestně prohlašuje, že ZABIL DVA ESESÁKY!

V životě jsem o tom neslyšela, a že mi můj opilý táta vyprávěl po nocích o svém životě za války v Německu, ságy! Že prý tam nechal plno mých sestřiček a bratříčků! Mně bylo tehdy deset let, měla jsem dva bratry a přílivu dalších sourozenců z Německa jsem se hrozila, ale brzy jsem pochopila, že ve dne, když je táta střízlivý, moji němečtí sourozenci neexistují a uklidnila jsem se.

Můj táta mi prostě po nocích vyprávěl o všem možném, ale nikdy mi neřekl, že je vrah! Nikdy! A já se pětadvacet let po jeho smrti dozvím od archiváře Jaroslava Pejši, že zabil dva esesáky!

Když jsem to tehdy řekla mamince, mávla rukou.

„Táta kecal... on si strašně vymýšlel... To máš po něm.“

Nakonec to dopadlo tak, že maminka žádné odškodnění nedostala, a když mě Jirka, opět ve stavu mírně povzneseném, zase jednou potkal a já mu to řekla, povzneseně mi vynadal, že jsem blbá, že máma přece žádný nárok nikdy neměla a nemá, protože se s tátou vzali po válce...

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.