Třetina lidí vzývá minulý režim. Všechno nemůže být tak, jak si člověk maloval, tvrdí pamětník

17. listopad 1989 byl třeba v Pardubicích běžný pátek, nedělo se nic ani o víkendu. Všechno začalo až v pondělí 20. listopadu. „Něco málo jsem cítil ve vzduchu, ale rozhodně ne blížící se revoluci. Ještě v pondělí jsem šel do školy na písemku z organické chemie a až poté se ty události rozjely. Naplno to na VŠCHT vypuklo až ve večerních hodinách. Nejdřív bylo setkání na kolejích ve studentském klubu, kde jsme se dohodli, že půjdeme do divadla a že se v úterý ráno sejdeme ve velké posluchárně, kde se odhlasuje případný vstup do stávky,“ vzpomíná tehdejší student Vysoké školy chemicko-technologické Martin Ťopek.

Místo sítí plakáty

S kamarádem Zbyňkem namaloval plakáty. Když se zvolil stávkový výbor, tak se oni dva stali jeho spojkami. „Na škole jsem zůstal prakticky do konce kalendářního roku. Věděli jsme, že se děje něco opravdu velkého a když si to dáte do kombinace s věkem 19 let, euforie a pocity z toho byly ohromné. Město bylo doslova oblepené. Nebyl snad jediný sloup anebo výloha, které by nebyly pokryté plakáty. Bylo potřeba informovat lidi, co se děje, udržovat v povědomí, že studenti jsou tady, že vzniklo Občanské fórum, jaké jsou jeho požadavky a kam ta situace spěje. Nebyly sociální sítě, nešlo to rozeslat mailem, nakopírovat na flešku. Jediné, co bylo, že se věci překreslovaly, případně přepisovaly na psacích strojích.“

Průvod Pardubicemi prošel nerušeně z třídy Míru až před Okresní správu Sboru národní bezpečnosti. „Myslím, že policisté nevěděli, co dělat. Dobře si pamatuju, jak jsme přišli do ulice Na Spravedlnosti, kde bylo zhasnuto, zatažené žaluzie. Tři dny po brutálním zásahu na Národní třídě v Praze to vypovídalo o tom, že systém neví, co s tím,“ myslí si Ťopek.

Někteří akademici studentské hnutí podporovali od prvních dnů. „Budoucí rektor Olda Pytela dával od samého začátku jasně najevo své kladné postoje. Vedení školy nemělo represivní postoj, ale bylo vidět, že mu to není po chuti a snažilo se do toho vnést něco, co by to přibrzdilo, zastavilo, změnilo směr.“

Divadelní středobod

V pondělí 20. listopadu se místo představení konalo setkání s lidmi, kteří byli přímo v Praze na Národní třídě. „Každý den před pardubickým divadlem bývalo shromáždění tisícovek lidí. Jezdili tam hosté s prohlášeními. Oznamovaly se tam události, které ten den přinesl, protože třeba z předsednictva komunistické odstupovali představitelé. Televize tehdy nebyla nakloněná tomu, aby tyhle informace přinášela. Řada věcí zazněla poprvé právě před divadlem.“

Před rokem 89 Ťopek sledoval politiku jenom minimálně. „Ani tehdy u nás nebylo co sledovat. Byli jsme si omezeně vědomí toho, co se děje tady a co se děje za ostnatým drátem. Sledování domácí politiky žádné velké potěšení nepřinášelo. Pak jsem se stal na stará kolena novinářem, ale revoluce k mému povolání asi moc nepřispěla. Že by mě revoluce zformovala v novináře a že bych hnedka ze školy šel do novin, to nemůžu říct.“

Dvě třetiny Čechů se cítí polistopadovým vývojem zklamané, třetina dokonce považuje minulý režim za lepší než ten současný. Vyplývá to ze sociologického výzkumu agentury STEM nazvaného 35 let demokracie.

„Je docela pochopitelné, že možná někdo pocítil zklamání z toho, co následovalo. Pokud se bojuje za ideály, taky ty můžou přijít v jiné podobě, než si to člověk maluje. Byl jsem taky nemile překvapený z toho, když jsem zjistil, že systém svobodných voleb nemá takovou samoregulaci, pokud jde o politickou kulturu a slušnost. Myslel jsem si, že politik, který není slušný, který lže, tak svobodné volby přispějí k tomu, že už nebude nikdy zvolený. To by mohlo být malé rozčarování, ale že by se třetina lidí chtěla vrátit do původního režimu, je opravdu smutné.“