Ty nás nerozvedeš!

S Oldřichem jsme se poznali v kolínské transfuzní stanici, kam jsme chodili pravidelně dávat krev. Brala jsem seznámení s ním jako příjemné zpestření. Konečně někdo, kdo nepracuje v divadle...

Vzpomínám si na svou první návštěvu u nich, když mě Oldřich pozval na první oběd, který jeho Vanda – novomanželka, vařila v jejich novém bytě. Bylo to pečené kuře a bylo to v roce 1973.

Když jsme tehdy snědli první upečené Vandino kuře, které mi chutnalo, a na rozdíl od Oldřicha, jsem ho Vandě pochválila, šel mě doprovodit a u vchodových dveří mě chtěl obejmout.

„Ty tak krásně voníš...“

„Zbláznil ses,“ setřásla jsem ho ze sebe jako mravence. „Ještě jednou si tohle dovolíš a fláknu tě!“

Neurazil se. Od té doby po mně vyjížděl i před Vandou. A já ho ze sebe neustále setřásala jako mravence a nebrala jsem si žádné servítky! A Vanda, ta se culila. Měla ho ve svých devatenácti letech za boha, nicméně se jí líbilo, když její božstvo někdo urážel.

A pak šly roky, jeden za druhým. Narodily se jim dvě dcery. Mně se narodil syn a dcera. Pořád jsme se navštěvovali. A Oldřich po mně pořád vyjížděl a já ho ze sebe pořád setřásala jako mravence a Vanda se pořád culila.

Když byly naše děti velké, Oldřich si našel milenku. Nepřekvapilo nás to. Tak, jako se choval před Vandou ke mně, tak se choval i k jiným ženám. Neustále po nás všech vyjížděl a Vandu před námi ponižoval.

Když už jsme o jeho milence všichni věděli, přišla k nám Vanda na návštěvu. Věděla, že to vím, nic neříkala, stála u okna, zády ke mně a plakala.

Vzpomněla jsem si na těch dvacet let, kdy ji Oldřich před námi všemi neustále ponižoval. My jsme byly krásné, voňavé, štíhlé, svůdné, sexy, ale jeho Vanda, byla šmudla z kuchyně.

Když se Vanda u okna vyplakala, konečně se na mě otočila.

„Co mám dělat, Ireno? Co mám dělat?“

Bleskurychle jsem vystřelila odpověď, protože jsem si přála, aby Oldřich za své hulvátské chování k ní, dostal konečně co proto.

„Rozveď se s ním! Vando, rozveď se! Za to, jak se k tobě dvacet let choval, si nic jiného nezasluhuje!“

Zdálo se, že mě neslyší.

„Proč mi to udělal? Proč? Přece jsme měli tak šťastné manželství...“

Oldřicha jeho milenka za měsíc vyhodila, on se vrátil zpátky k Vandě a oba spolu ve svém šťastném manželství pokračovali dál.

Když jsme se asi za měsíc s Vandou poprvé potkaly, zasyčela mi do obličeje.

„Zmije! Ty nás nerozvedeš! Ty nás nerozvedeš, zmije!“

A od té doby, když se potkáme, dělá, že mě nevidí…