Žlutá karta důrazné napomenutí, červená karta stop

Seděly jsme v pohodlných křeslech u okna a povídaly si, když se otevřely dveře a vešla sestřička.

Zeptala se: všechno v pořádku? A když Naďa přikývla, zase odešla.

„Ona nezaklepala,“ podívala jsem se překvapeně na Naďu a ta pokrčila rameny.

„Někdy nezaklepají.“

„Proč jim to neřekneš?“ Seděla a mlčela.

„No tak, Naďo!“ Podívala se na mě a vzdychla.

„To je těžký, Ireno. Pokaždé, když se něco takového stane, tak mám pocit, že jsem se o krok přiblížila ke smrti. Jako by mě ty holky zahrabávaly svým chováním pod zem. Nemám sílu, jim něco říkat. Ředitelka je na to upozorňuje pořád...“

„A co ještě dělají? Musíš mi to říct, Naďo! Nechci, aby tě trápily věci, které nejsou normální a jsou nedůstojné! Nechci, aby sis na jejich chování zvykala!“

Usmála se.

„Tak to máš pravdu, Ireno. Mrzí mě to, pochopitelně, zůstane to ve mně, ale zvykám si.“

Chvíli jsme mlčely a pak přiznala, že jí občas některá sestřička řekne babičko, někdy jí tyká. A někdy s ní mluví, jako kdyby byla úplně blbá.

„Ireno, tobě je sedmdesát. Kdyby mi bylo jako tobě, seřvala bych je. Ale mně je o patnáct let víc než tobě. Někdy už jejich pomoc potřebuju. A bude hůř. Tak radši mlčím. Samozřejmě, že to vevnitř ve mně křičí! Vevnitř jsem plná vzteku! Vevnitř! Ven to nejde.“

„To chce žlutou kartu,“ řekla jsem a Naďa se na mě zvědavě podívala. „Ukaž jim žlutou kartu! A když to nepomůže, ukaž jim červenou!“

Nápad se jí okamžitě zalíbil. Začaly jsme si povídat o tom, jak se vyrábí různé nápisy na hrníčky, na trička, na cokoli! A že by se mohly vyrábět žluté a červené karty, na kterých bude napsáno, co si staří lidé myslí, ale nemají už sílu, a někdy ani odvahu, říct to nahlas!

„Mohla bych jim ukázat žlutou kartu: Nemluvte se mnou jako s debilem,“ rozesmála se Naďa. Přikývla jsem.

„Nebo: Vraťte se za dveře a zaklepejte!“

„A víš, co bych používala často? Já nejsem vaše babička!“ Rozesmály jsme se a já vyhodila trumf.

„Ještě jednou mi budete tykat a dostanete červenou kartu!“

Než začal koronavir, přivezla jsem Nadě dvacet karet s různými nápisy. Patnáct žlutých a pět červených. Některé byly čisté. Přivezla jsem jí i fixy, aby si na karty sama napsala, co bude potřebovat.

A když jsem za ní přijela začátkem září, zjistila jsem, že karty fungují a nejenom u Nadi. Karty měli klienti skoro na každém pokoji a představte si, že si někteří  pořídili ke kartám i píšťalky!