Až teď viděly nové mlýny Winternitzovy vnučky. Žijí v cizině
Jméno spojené s pardubickými Automatickými mlýny. Právě bratři Winternitzové si je nechali postavit a později zmodernizovat. Jejich rodina má značně pohnutý osud.
Do roku 1942 žila ve Smilově ulici. Pak přišly transporty a plynové komory v Osvětimi. Válku přežil syn Karla Winternitze František, který se do Pardubic vrátil jako voják v řadách československé zahraniční armády. V roce 1947 se oženil a po převratu 1948 emigroval se ženou a několikaměsíční dcerou do Kanady, kde se jim později narodila ještě druhá dcera.
Jedna mluví česky, druhá ne
Díky babičce Helena Raheja vládne obstojnou češtinou. Kateřina (Cathy) Leahing sice rozumí, ale jazykem předků nekomunikuje: „Bylo mi 6 měsíců, když jsme odešli do Kanady. Měla jsem dvojče, bratra. Do dvou let jsme nemluvili. Pediatr doporučil, abychom si zvolili jeden jazyk, což byla angličtina.“
Čtěte také
Jejich otec František přežil válku díky tomu, že odešel za hranice. Pak si změnil jméno. „Sestra si myslí, že jméno znělo moc německy. Mně se zdá, že zase moc židovsky. O tom jsme moc nemluvili. Asi se cítil špatně,“ uvažuje Helena.
Musel zažít děsivé věci. Byl třeba v Osvětimi dva dny po jejím osvobození a hledal tam svoje rodiče. Vyšla i jeho kniha vzpomínek. „Historii jsme znali, ale ne vždycky se o tom mluvilo. Někteří příbuzní, známí o tom nemluvili vůbec, naši trošku.“
Zpátky do mlýna
Zatímco Františkova manželka byla sociální pracovnice, on se věnoval obchodu s látkami. „Část jeho byznysu se týkala klobouků, ale to ztroskotalo na tom, že církev zrušila nošení klobouků do kostela. První dům zaplatil z peněz, které vydělal na tom, že přijela do Kanady anglická královna v klobouku a on vyrobil duplikát. Ty se prodávaly velmi dobře,“ popisuje Magda Řápková z větve rodiny Winternitzových, která zůstala po válce v Československu.
„Táta chtěl pracovat v mlýně. Dělal psychotesty. Ukázalo se, že má velký potenciál a že ho nemůžou přijmout jako zaměstnance, protože by jim za chvíli odešel. Snažil se dostat do stejného odvětví, ze kterého pocházel,“ dodává Helena Raheja.
Františkovi se po vlasti stýskalo. Pravidelně se do ní vracel. „Jednou přivezl Helenku s jejím manželem, dětmi a vnoučaty, pak zase Cathy s jejím partnerem a dětmi. Jeli do Prahy, udělali si tam tour a zamířili do Pardubic. Tehdy tam ještě opravdu byla mlýnice. Dnes se tam až po rozhovoru teprve půjdeme podívat,“ řekla Řápková.
Stýkala se rodina v Kanadě i s jinými emigranty uprchlými z Československa? A udržovala nějak židovské tradice? Poslechněte si celý rozhovor.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
