Bach, Beethoven nebo Růžový panter. I takovou společnost nabízí hlavní město Lichtenštejnska
Hudba dokáže lidi rozesmát, rozveselit i seznámit. A právě proto stojí v jedné z hlavních uliček v lichtenštejnském Vaduzu, přímo pod hradem, ve kterém bydlí knížecí rodina, přes léto veřejné piano s nápisem: Zahraj si na mě, jsem tvoje. Hudbymilovné turisty ani místní není třeba ke hře dlouho pobízet.
„Když jsem se začínal učit na piano, byly mi čtyři možná pět let. Teď je mi šedesát. Když vidím piano, tak kolem něj prostě nemůžu jen tak projít,“ usmívá se Rakušan Walter, který ještě před chvilkou válel na piano hned vedle malé fontánky a vysloužil si tak potlesk od lidí sedících v nedaleké kavárně.
Chci lidi infikovat drzostí, říká autor projektu Piána na ulici
Vrátit život do ulic českých měst – to je hlavním cílem Ondřeje Kobzy, muže, který se proslavil především díky projektu Piána na ulici. Marketingově šlo o velice úspěšnou akci, on sám se však za odborníka na marketing nepovažuje. „Se vším jsem začal skutečně spontánně,“ říká v rozhovoru s Helenou Šulcovou.
Teď mi šedesátník s manšestrovou kšiltovkou vysvětluje, že do Lichtenštejnska přijeli s manželkou na dovolenou: „Velmi se mi tady líbí. Jsou tady výborné trasy na kolo. Pak pokračujeme do Švýcarska, do Schaffhausenu na rýnské vodopády a potom do Curychu. Možná taky k Lago di Garda. A pak zpátky do Vídně.“
Walter s manželkou cestují v karavanu a přespávají po kempech, aby ušetřili. Připouští, že Lichtenštejnsko není zrovna nejlevnější a vtipkuje, že si prý měl před hraním sundat čepici a dát ji před piano, aby mu tam někdo hodil nějakou tu minci.
Hudba z celého světa
Waltera po chvilce střídá další pouliční klavírní virtuóz. Jak se dozvídám o něco později, Marcus je z Berlína a do Lichtenštejnska přijel na služební cestu. Pracuje jako IT programátor pro jednu z místních bank. „Je to tu velmi malé, ale moc hezké. Potkáte tu hodně Švýcarů a Rakušanů,“ poznamenává.
Právě s těmito dvěma národy a zeměmi Lichtenštejnsko sousedí. Řada Švýcarů do Lichtenštejnska dojíždí za prací. Jako třeba 33letý Johannes, vlastník restaurace i piana, které je na ulici.
„Pracuje tady spoustu mladých lidí z celého světa. Umějí hrát na piano, ale třeba ho nemají doma. Tak můžou přijít sem i s notami a zahrát si. Když je hezky, necháváme piano venku od 9 hodin ráno do 11 hodin večer,“ vysvětluje.
V Hirošimě se rozeznělo „atomové piano“. Poprvé po 70 letech
Říkají mu „atomové piano z Hirošimy“. Sto let starý klavír patřil Japonce Akiko, která s ním doslova vyrůstala. Až do osudného 6. srpna 1945, kdy na Hirošimu dopadla jaderná puma. Po několika desetiletích se ho podařilo opravit a v jeho klávesách prý přežívá i duch samotné Akiko…
Třebíč mezi Rakouskem a Švýcarskem
Johannes je z Německa, ale v Lichtenštejnsku žije už 13 let. Líbí se mu, že tu má všude blízko a lidé se tu znají. Celá země má totiž zhruba 38 tisíc obyvatel podobně jako například Třebíč.
„Je to tady velmi malé a všichni se tu známe. Když někdo něco potřebuje, není problém se kohokoliv zeptat. Navíc je to tu bezpečné, čisté, prostě úžasné místo na bydlení,“ pochvaluje si život ve Vaduzu I mladý kavárník.
Povídáme si v ulici jménem Städtle. Právě na ní, jen o kousek dál, jsou galerie, muzeum, parlament i budova vlády. Všechno je tady skutečně velmi blízko.
