Basketbal vozíčkářů je tvrdý sport. Míč můžete vozit i na klíně, bez spoluhráče se ale neuvolníte

17. říjen 2015

Basketbal je sám o sobě náročný sport. Ještě těžší může být v případě, že ho hrají vozíčkáři. Třeba ti z Pardubic reprezentující tým Wheelchair Basket Studánka. Na jeden z tréninků pozvali i redaktora Českého rozhlasu.

Touhu vyzkoušet si na vlastní kůži basketbal na vozíku trochu přibrzďuje obava neuříznout si velkou ostudu. A už po prvních minutách je jasné, že nohy a ruce budou bolet pořádně.

„Náročné je to i pro nás,“ ujišťuje Vojtěch jeden z hráčů týmu Wheelchair Basketbal.

„Záleží ale na tom, jestli používáme vozík i v civilním životě, pak jsme na to zvyklejší než kluci, kteří normálně chodí a mají jen minimální hendikepy,“ přibližuje Vojtěch Buhr, jehož v mládí postihla dětská obrna.

Basketbal na vozíku se dá hrát s minimálním hendikepem. Stačí, aby vám zdravotní stav nedovoloval hrát klasický basketbal. Na palubovku tak na vozíku často vyjíždějí hráči, kterým špatná kolena nedovolí klasickou hru pod koši.

Samotné ovládání vozíku není nic lehkého, tedy minimálně pro jedince, který s tím nemá žádné zkušenosti. Po pravé i levé straně jsou kola, s nimiž se mění směr a hlavně se pohybuje směrem dozadu a dopředu.

 

Dneska jsem si vyzkoušel trénink s basketbalisty na vozíku v Pardubicích. Pěkná dřina, víc asi v sobotu na Radiožurnálu. Díky za pozvání - Vojtěch Buhr. Smekám pře vámi, pánové!!!

Posted by Pavel Petr on 12. říjen 2015

„Na rozdíl od klasických basketbalistů my máme na všechno ruce. Musíme zároveň ovládat vozík a balón,“ vysvětluje Vojtěch Buhr.

„Když třeba chceme jet, je možné mít balón na klíně a dvakrát se dotknout obručí. Pak musíme driblovat, to znamená hodit si míčem o zem nebo přihrát,“ pokračuje.

V čem je jiný basketbal vozíčkářů, je uvolňování. Hráč sám to nedokáže. „To se tady prostě nedá,“ přikyvuje Vojtěch Buhr. Využívají se proto hodně clony. Když má člověk balón, kamarád mu musí pomoct s odcloněním soupeře.

A jak je tento sport vlastně tvrdý? Při zápase, se rozhodně nehrálo v rukavičkách. „Sport je to určitě kontaktní. Neřekl bych ale, že je nějak zásadně tvrdý. Určitě ne zákeřný. Jsou tam velice přísná pravidla. Každopádně ten sport občas bolí,“ říká kouč Jaroslav Menc.

Za zápasy se vyjíždí i do Rakouska

V Čechách působí pouze tři týmy. Tým Wheelchair Basket Studánka Pardubice ale hraje zápasy v podstatě co čtrnáct dnů.

„Náš klub se účastní rakouské soutěže a domácí soutěž se hraje formou otevřeného šampionátu, doplňují ji týmy z Polska, Maďarska a Rakouska,“ líčí Jaroslav Menc.

Na tréninku, ke kterému se vozíčkáři scházejí dvakrát týdně, vyčníval především Tomáš Nevěčný. Kouzlu tohoto sportu propadl před čtyřmi roky, i přesto to však stihl dotáhnout až do reprezentace.

„Mám paraplegii, takže ochrnutí dolní končetiny. Jde o zvyk. Ze začátku musí být člověk opatrnější. Když pak přijde na to, jak se dá elegantně spadnout, tak se toho už víceméně nebojí a jde do toho po hlavě,“ potvrzuje, že největším nepřítelem může být strach, nikoliv hendikep.

autoři: ppe , mau
Spustit audio