Bedýnky má jako třetí dítě. Eva Urbanová do nich vkládá české poklady

„Posloucháte diabetiky, onkologicky nemocné, alergiky, jak ničemu nevěří. Že je všechno naředěné, plné konzervantů. Koupíte si švestková povidla a je tam půlka jablek. Kdo čte etikety, dá mi za pravdu. Chtěla jsem se zajet podívat do výroben marmelád, paštik, medovin a hledat české poklady. Tyhle cesty dodnes miluju. Dobíjejí mě. Smekám před těmi srdcaři,“ říká Urbanová.

Karton je málo

Aby byly skvosty kam dát, vymyslela udržitelné čtyři velikosti bedýnek. „Zlaté české ručičky udělají obal i náplň. Spojení dva v jednom. Jde o sezónní, vánoční produkt. Dělám to sama, bez zaměstnanců, pomáhají mi děti. Hledám dobrovolníky. Jedu bez investora. Moje výplata se odvíjí z prodaných marží cizích produktů. Já jsem jenom ten mozek. Mám šikovné truhláře a jednotlivé malovýrobce.“

První provozovna Urbanové byla v panelovém domě na Dubině, kde ji v roce 2017 vyplavily fekálie a přišla o všechno. „V té době mi přišla největší objednávka, která mě postavila na nohy. Pak jsem měla firmu v areálu pardubického letiště, odkud nám letos dalo ministerstvo obrany výpověď. Teď se stěhuju do bývalé obecní školy ve Mněticích z roku 1910. Právě dnes by mohl soud zapsat nový spolek České bohatství. Bude tam dárkové centrum jedlých pokladů, perníčkové muzeum, můžou tam být firemní workshopy, jezdit školy a podobně.“

Bedýnky šly na všechny kontinenty kromě Austrálie. „Dělala jsem ji i pro švédského anebo holandského krále. Dovnitř vkládáme překlady do jiných jazyků. Mou bedýnku měla Hana Zagorová, Martina Formanová, Josef Váňa. Dostávají ji nejlepší hráči po zápasech HC Dynamo, kolekce si bere město Pardubice…“

Dá se využít i prázdná bedýnka? A proč v ní nikdy nenajdeme třeba olivy? Poslechněte si celý rozhovor.