Biatlonistka Lucie Charvátová: Věřím na lichá čísla

Lucie Charvátová se narodila v Hradci Králové a do svých 6 let žila ve Špindlerově Mlýně. Stala se olympijskou reprezentantkou, bronzovou medailistkou z Mistrovství světa v biatlonu v Anterselvě z roku 2020, taky dámou, která se při poslední olympiádě v Cortině stala vlajkonoškou naší výpravy.

Když pročítáme vaše webové stránky, tak hned v jednom z prvních odstavců říkáte, že jste rodačkou z Krkonoš, ale taky hned v té samé větě říkáte, že váš život je více méně sbalený v tašce na kolečkách. Tak kdy jste sbalila první tašku a vyrazila na první soustředění?

První soustředění bylo někdy v roce 2005, kdy jsem nastoupila tady ve Vrchlabí na Základní školu náměstí Míru do sportovních stříd a vyrazila jsem na své první soustředění s panem Alešem Sukem, který mě přivedl k tomuto sportu. Jak jsme říkaly, pocházím ze Špindlerova Mlýna, dlouho jsem si kladla otázku, jestli jsem si vybrala správný sport, jestli by mi přece jen sjezdové lyžování nešlo lépe. Ve Špindlu jsem jenom sjezdovala a s běžkami jsem se dostala do kontaktu, až když mi bylo 12 let, ale teď zpět mě určitě ničeho nelituju.

Česká biatlonistka Lucie Charvátová|foto:Zuzana Jarolímková, iROZHLAS.cz

Od té doby jezdím pravidelně na soustředění, sbalená právě v tašce na kolečkách. Teď poslední roky už je to profesionální sport, minimálně 15 let, kdy opravdu většinu těch tréninků, odtrénuji někde v zahraničí, ale ráda se vracím domů. Ale co na tom nemám ráda, tak je právě to vybalování té tašky a znovu balení tašky, to je nejhorší činnost, s kterou mám s tím sportem spojenou.

Jméno Aleš Suk jsem v Záletech slyšela od nejednoho lyžařského reprezentanta a olympionika. Řekněme o něm něco víc.

Vzpomínám si na moment, kdy jsem odjížděla právě na to soustředění, moje mamka v podstatě byla v slzách, když viděla, že na soustřední odjíždí jen chlapci a jedeme někam, kde není ani umývárka, budeme se mýt v potoce a budeme si kácet stromy v lese, abychom si zapálili ohníček a opekli buřty. S panem Sukem to ne vždycky bylo úplně jednoduché, rozhodně jsme si nežili jak bavlnce. Myslím si, že nás všechny to velmi zocelilo, že ne vždy šlo jenom o to trénování, ale někdy bych řekla, že šlo až o přežití, ale rozhodně mi to dalo dobrý základ do života, že si jen tak něčeho nezaleknu.

Mými spolužačkami byly Karolína Erbanová a Eva Samková, myslím, že díky panu Sukovi jsme zůstaly u sportu dodnes.

Ale pan Suk je legenda sama o sobě, ten vychoval nejednoho sportovce. Do sportovní třídy, když jsem chodila, mými spolužačkami byly Karolína Erbanová a Eva Samková, a to je právě to, co nás velmi spojuje, a můžeme všechny říct, že díky panu Sukovi jsme u sportu zůstaly i tak dlouho v podstatě dodnes všechny.

Vy jste pod jeho vedením vyhrála vlastně i první běžecké mistrovství republiky?

Je to tak a shodou okolností to bylo tady ve Vejsplachách. Pamatuji si na to, jak pan Suk vždycky měl dobrou radu na startu: „Hodně to rozdejchej, ať máš první kilák zadarmo.“ Nebo moje oblíbená vzpomínka na něj je, když viděl takovou vyplašenou holku v pátý třídě, která stojí na startu svého prvního mistráku. Měla jsem startovní číslo 37 a on říká: „Lichý čísla, tak ty jsou vždycky dobrý, ty vyhrávají.“ Od té doby věřím na lichá čísla.

Kdyby vznikal dokument o Lucii Charvátové, víte, jak by se jmenoval?

Teď se mi už nabízí říct skoro Já, legenda, protože jsem asi jedna z nejstarších biatlonistek v České republice vůbec a nikdy předtím jsem si nemyslela, že ve sportu budu tak dlouho. Vždycky ten milník byl do třiceti a dost, ale musím říct, že jednak to prostředí biatlonu se docela mění, patřím samozřejmě k těm nejstarším, ale nejsem jediná, což mě velmi těší.

Mýty o tom, že ženy ve sportu mají určitou hranici, pak by měly být doma, věnovat se rodinným záležitostem, tak to myslím, že už opravdu je na zvážení každého a že ta volnost pro ženy teď je velmi značná. I na podpoře žen, které se chtějí po mateřství vrátit ke sportu, se teď více a víc pracuje. Musím říct, že někdy si připadám, že už jsem legenda, protože v týmu opravdu máme mladé holky.

Je něco bez čeho si nedokážete představit, že byste do závodu odstartovala?

Tak před samotným závodem je to takový koloběh událostí, jedna bez druhé v podstatě by mi nedovolila umožnit se postavit na start. Je to od samotného nástřelu. Když si představím, že si jen zapomenu napáskovat náboje do zásobníků, tak to je ta největší noční můra, kterou biatlonista určitě má, že přijede na tu střeleckou podložku, dá zásobník a zjistí, že je prázdný. Řekněme, je po závodech, ale není to konec světa. Od pořadatelů tam dostane náhradní zásobník nebo náboje, ale je to ztráta v řádu minuty i více. Takže bez toho si nedovedu představit, že bych vystartovala.

A kolik víc rozumíte teď svému tělu, než jste mu rozuměla před 20 lety?

Myslím si, že už docela hodně. Prožila jsem si také nějaké zdravotní lapálie, které samozřejmě mě vedly k tomu, že jsem přemýšlela o tom, proč je to zrovna takhle s mým tělem.

Největší noční můra, kterou biatlonista určitě má, že přijede na střeleckou podložku, dá zásobník a zjistí, že je prázdný.

Ono celkově metabolismus mého těla ne vždy fungoval úplně stoprocentně, jak by si sportovec představoval. Takže jsem s tím trávila určitě spoustu času. Možná mě to i nějaký ten čas ve sportu stálo, že ne vždy byly moje sezony dokonalé, byly tam nějaké tmavší roky, ty mě nutily vlastně přemýšlet o tom, jestli vůbec mám se sportem pokračovat.

Ale nakonec mě to naučilo velmi o mém tělu a v podstatě můžu říct, že když se ráno probudím, tak poznám, jaký budu mít den, a tomu se snažím přizpůsobit i tréninky. Samozřejmě, abych plnila tréninkový plán, mělo všechno nějaký smysl, ale když zrovna ten den cítím, že to není úplně ono, tak není důvod se přepínat a rvát to přes koleno, prostě udělá se to někdy jindy. Je to o tom naslouchat svému tělu a opravdu si myslím, že už to mám naučené, nepotřebuji k tomu žádné podpůrné systémy nebo nějaká extra měření, cítím to na sobě.

Poslední otázka od umělé inteligence. Co bude to nejdůležitější v nadcházející sezóně světového poháru? Na co se teď nejvíc soustředíte?

Přípravy pomalu vrcholí do svého finále, teď už jsme v období, kdy ty tréninky jsou velmi intenzivní a těžké. Mám tam nějaké neduhy z celého léta, které se snažím postupně tréninkově dohánět, ale musím říct, že nebude to asi sezóna snů. Je to tak asi vždycky, když ten čtyřletý cyklus je vyvrcholen olympiádou, tak ten rok na to buď musí být skvělý, anebo je to lehce v útlumu. Bojím se, že moje sezóna asi bude lehce v útlumu.

Biatlonistka Lucie Charvátová v cíli stíhacího závodu na mistrovství světa ve švýcarském Lenzerheide|foto:(C) Český biatlon Petr Slavík

Baví jí stále biatlon, nebo ho vnímá jako zaměstnání? Vybírá si podle něčeho místo, ze kterého bude střílet? Jak to má se slzami při sportovním výkonu? Co všechno prozradila o zbrani, kterou vozí biatlonisté na zádech? Jak se stala vlajkonoškou na olympiádě? Co říká dětem při besedách? Poslechněte si celý záznam pořadu.