Česko se obrátilo k filmařům zády

Roční obrat v celém filmovém průmyslu býval až sedmimiliardový. Loni dosáhl něco málo přes miliardu korun. A na tomto propadu se podílely právě zahraniční zakázky. Když se filmoví producenti a režiséři rozhodují, kde natáčet svá díla, přemýšlejí také ekonomicky. A v České republice nemají ty nejlepší finanční podmínky. Ještě před pěti lety světoví filmaři označovali Prahu za Hollywood východu, dnes Česko opouštějí.

Zjednodušeně řečeno - kameraman operátor je člověk, který hýbe s kamerou tak, jak režisér požaduje. A jeho požadavky jsou někdy takřka nemožné. Proto je o zkušeného profesionála v tomto oboru mezi filmaři zájem po celém světě. "Toto je zařízení, které umožňuje plynulý pohyb kamery za chůze, běhu, chůze po schodech a tak," uvedl kameraman Jaromír Šedina.

To si uvědomujeme, když se s jedním z nejuznávanějších kameramanů operátorů v Česku seznamujeme a necháváme si styl jeho práce vysvětlovat. "Pracoval jsem například na filmu Hellboy, Hellboy 2, který se točil v Maďarsku. Pracoval jsem na předposledním dílu Jamese Bonda Casino Royale," svěřil se kameraman.

Tato kamera může vážit od 30 do 50 kilogramů. Kameraman Jaromír Šedina už takto pracoval asi na 40 filmových projektech. "Začátkem nového tisíciletí tady byl obrovský boom. Tady se točilo minimálně pět až šest zahraničních filmů za rok. Protože český pracovníci ve filmovém průmyslu jsou na špičce v Evropě a možná i na světové špičce, tak sem filmaři rádi jezdili. Cenová hladina umožňovala být konkurenceschopnými s těmi ostatními. Ale teď Maďarsko, Německo a Velká Británie zavedly pobídky pro filmaře, to znamená, že jim vracejí část peněz utržených na daních z těch prostředků, které do filmování vloží. Takže odcházejí tam, kde je levněji," vysvětlil kameraman.

Dřív měl hodně práce v Česku, teď za prací vyjíždí světa - do Maďarska, do Německa anebo do Spojených států amerických. "Nejde jenom o mě. V zásadě si vezmu svoje náčiní, které čítá osm, deset kufrů, složím to do osobního auta a odjedu kamkoliv na natáčení, kde si akorát najmu nějaký prostor, kde to uložím. Ale tady bude o práci přicházet spousta firem a spousta lidí, kteří ve filmovém průmyslu pracují a nejsou schopni takové věci odvézt. To znamená štukatéři, architekti, kteří si asi najdou práci jinde, ale nebudou pracovat ve filmovém průmyslu, lidé, kteří dělají speciální efekty a jsou na evropské špičce," přiblížil Jaromír Šedina.

V Česku pracuje asi sedm zkušených kameramanů operátorů. Jaromír Šedina se také proto o svou práci příliš nebojí, ale z odlivu zahraničních filmových štábů obavy má. A to hned z několika důvodů. "Mnohdy pracujeme 18, 20 hodin. To by si jinde nedovolili. Dovolí si to tady u nás a je to samozřejmě i tím, že té práce není tolik, to znamená, že ti lidé budou pracovat za méně peněz," vysvětlil.

Také čeští filmaři z toho, že u nás vznikají drahé zahraniční produkce typu Casino Royal nebo Letopisy Narnie, něco mají. "Na zahraničních projektech jsou platy řádově lepší než na českých filmech, takže si mohu dovolit české filmy dotovat. Nedotuji je přímo finančními prostředky, ale dávám tam svoji techniku, dávám ji zdarma, protože by si ji jinak nedovolili. V poslední době jsme takhle pomohli filmu Tobruk, kde jsem do něj vložil zhruba půl miliónu korun v pronájmu techniky. A vím, že to dělá spousta dalších podnikatelů," dodává kameraman-operátor Jaromír Šedina.

Filmaři z Česka nezadržitelně odcházejí

Ministerstvo financí daňové úlevy pro filmaře nechystá. Ani ministerstvo kultury nový zákon o kinematografii, který by to umožňoval, také k projednávání vládě nepředloží. To je vzkaz našeho státu vůči zahraničním filmovým producentům, který už asi třetím rokem žádají o výhody za to, že u nás při natáčení velkofilmů utratí také velké peníze a řadě lidí dají práci. A čím to vysvětlují?

Podle ministerstva financí nelze zvýhodňovat filmaře jen proto, že natáčejí a filmy. A od ministerských úředníků se dál dozvíte, že by to znamenalo přímou zátěž státního rozpočtu, protože by se musely tyto peníze pro filmaře vyčlenit z rozpočtu předem. Tak fungují pobídky pro filmaře v Německu. "Způsoby jsou různé. V Maďarsku je to takzvaným daňovým kreditem, kde produkce, které se mají vrátit peníze, musí najít přes třetí stranu nějakého sponzora, který si to pak může odečíst z daní," vysvětluje systém pobídek Ludmila Claussová z České filmové komory.

Pracuje v takzvané film commission. Ta je skoro v každé evropské zemi a má jediný cíl - nabízet filmařům tu kterou lokalitu k natáčení. "Možná se stalo to, že jsme byli neustále vnímáni jako ti filmaři, kultura, kteří žadoní o podporu, žadoní o to, aby si jich stát všiml, žadoní o to, aby jim stát poskytl nějaké výhody, ale nikdy filmový průmysl a pracovníci filmového průmyslu nebyli bráni jako obchodní partneři, jako podnikatelé, kteří státu přinášejí obchod, ekonomické přínosy," vysvětlila a doplnila, že zatímco ještě před pěti lety většina zahraničních štábů věděla, že v Česku dostanou nejlepší kvalitu za velmi výhodné ceny, dnes už si to nemyslí.

A to hlavně kvůli absenci daňových úlev. "Mechanismus pobídek není stavěný na tom, odkud producent je, jestli je zahraniční nebo český, základním aspektem jsou výdaje utracené v České republice. Jestli je utratí zahraniční nebo český producent, nehraje pro systém pobídek roli," upřesnila.

Český stát nedává producentům nic předem, dodává Claussová. Producent tady musí peníze nejdříve utratit, až pak má nárok na takzvanou vratku. "Všechny země, ve kterých byly pobídky uvedeny v platnost, počítají s tím, že pobídka je jakýsi stimul producentovi na jeho další projekt. Takže peníze, které stát v podobě pobídky jakoby vydá, stát nikdy neopustí. Budou tu utraceny v rámci dalšího projektu," vysvětlila Ludmila Claussová.

Podle ní Česká republika kvůli nepředloženému zákonu o kinematografii a postoji ministerstva financí či průmyslu a obchodu přestane být konkurenceschopnou zemí ve srovnání s jinými státy Evropy. A je poslední zemí s filmovou tradicí, která tyto filmové pobídky nemá a mít nebude.

Pobídky pro filmaře se vyplatí

V Evropě existují dva základní systémy pobídek pro filmaře. Model známý z Německa představuje přímou zátěž státního rozpočtu. Asi jednu a půl miliardy korun ročně. Druhý model - takzvaný maďarský - zase představuje zásah do daňového systému. Produkční společnost, která utratí z daňových subjektů peníze na výrobu filmu, získává oprávnění na vrácení 20 procent z celkové utracené částky. Ministerstvo kultury chtělo návrh zavedení pobídek zapracovat do návrhu zákon o kinematografii a k tomu, aby toto mohlo vypracovat, oslovilo firmu, která provedla analýzu, co by tyto pobídky pro ekonomiku Česka mohly znamenat.

Profesor Karlovy univerzity a ředitel firmy EEIP Michal Mejstřík uvedl, firma zpracovala dopadovou analýzu, která porovnává podmínky v České republice se zahraničními. "Ukazuje se, že abychom udrželi kvalifikované filmové profese, tak zavedení stimulů dává smysl. Porovnávají se náklady a výnosy a ukazuje se, že náklady spojené se zavedením těchto stimulů se zaplatí. Přínos pro Českou republiku je jasný a momentálně se nám jeví jako výhodnější německý systém, pokud by měl být zaveden. Čisté přínosy by se mohly pohybovat v řádech stovek miliónů korun," přiblížil Michal Mejstřík.

Zároveň řekl, že není příznivcem velkých stimulů pro běžné montovny, ale pokud se jedná o udržení profesí, jde o dopad na zaměstnanost ve filmovém průmyslu, zejména pro specializované štábové profese, jako jsou kameramani, střihači, osvětlovači, kostimérky a další. "Pokud se situace vyvine tak, že pobídky nebudou, konkurence průmyslu, kterou si každá produkce měří, v Čechách nebude a přesune se do zahraničí. Špičkoví profesionálové buď změní profesi, mnohé z nich už teď můžete potkat jako řidiče taxíků a podobně, nebo se vypraví do světa. Z hlediska daňových výnosů si myslím, že bude lepší, když tyto profese zůstanou doma," dodal Michal Mejstřík.

Proč už neexistuje Běh T. Foxe, ale Běh za charitu? Nalaďte si v pátek 5. června Radiožurnál po 14. hodině.

Náměty na reportáže a dotazy můžete posílat na e-mailovou adresu podkuzi@rozhlas.cz.