"Cesta ke svobodě" - cyklistické putování z Terezína do Prahy

24. červen 2007

Stalo se již tradicí, že každý rok v květnu, v době výročí konce druhé světové války, pořádá několik židovských organizací neobvyklou sportovní akci: cyklistické putování z Terezína do Prahy nazvané "Cesta ke svobodě". Jejími iniciátory jsou židovský sportovní klub Hakoach spolu s Židovskou liberální unií, akci podporuje i významná zahraniční židovská organizace Americký sdružený podpůrný výbor. Letos se uskutečnil již šestý ročník "Cesty ke svobodě". O tom, jaký byl, napsali pro naše vysílání František Fendrych a Věra Dvořáková.

Lidé sdružení v organizacích Židovská liberální unie a Hakoach patří většinou k současné střední a mladší židovské generaci. Mají hluboký vztah ke svým předkům, z nichž mnozí byli zavražděni v nacistických koncentračních táborech. Zároveň jsou však moderními lidmi, aktivně zapojenými do života občanské společnosti, s mnoha kulturními i sportovními zájmy. Dokládá to i jejich každoroční "Cesta ke svobodě".

Účastníci jejího letošního ročníku nejprve odjeli ráno vlakem z Prahy do Bohušovic, do míst, kde tolik jejich rodinných příslušníků nastoupilo strastiplnou cestu, většinou smrti vstříc. Již na kolech pak směřovali do Terezína k památníku na břehu Ohře, tam, kde nacisté nechali vysypávat popel mrtvých. Dejme teď slovo účastnici akce Věře Dvořákové.

"U památníku se vždy modlíme za mrtvé. Je to zvláštní chvíle, zvláštně nabitá atmosféra něčím, co se těžko popisuje. Každý z nás tam stojí se svými myšlenkami sám a přitom vnímá, že ti, co tam stojí s ním, mají stejné rodinné osudy. Hlavou mi běžela jména naší rodiny, dívenky, která v 15 letech zemřela již v Terezíně, myslela jsem na tátu, který se v Terezíně před svojí deportací do Osvětimi staral o malé kluky, na ostatní, kteří byli posláni dále na východ, odkud se nikdy nevrátili. Jen můj táta.

Po modlitbě začala naše cyklistická cesta do Prahy, dlouhá více než 70 km. Letos bylo opravdu vedro, o to byla náročnější. Skupince cyklistů pod koly ubíhaly kilometry, a vůbec to nebyl žádný výlet. Úsek mezi Řeží a Roztoky vede po úzké cestičce, 10 metrů pod ní teče mezi kmeny stromů a kamením řeka. Cesta po druhém břehu sice kameny a kmeny stromů nehrozí, zato ji provází jedno klikaté stoupání za druhým. Vzhledem k celodennímu vedru, stoupající únavě a pokročilému odpoledni bylo šlapání v tomto úseku víc než vyčerpávající. Ale jak se říká, konec dobrý, všechno dobré. V malé hospůdce v Roztokách na sklonku dne se všichni účastníci shodli, že příští rok překonají obavy a pokusí se jet úsekem, na nějž si letos mnozí netroufli."

Tolik vzpomínka přímé účastnice letošní akce. Dodejme, že cesta amatérských cyklistů z Terezína do Prahy nemá jen sportovní význam. Putování z místa někdejšího židovského ghetta do města, k němuž se kdysi upíraly naděje mnoha vězněných na svobodný život, provází velká symbolika. Účastníci si připomínají utrpení svých blízkých, ale současně dokazují, že židovské společenství u nás je velice aktivní. Jeho život se rozvíjí v činnosti jednotlivých židovských obcí i četných židovských organizací a spolků. Je to povzbudivé poselství.

autoři: František Fendrych , Věra Dvořáková
Spustit audio