Co by mohly vyprávět klíče

"Kde jsou ty klíče?" Tuhle větu zpravidla slyšíme či pronášíme ve chvíli, kdy my sami či ten, kdo se ptá, velice spěchá. Čas daný k nalezení klíčů od bytu nebývá v takovém případě delší než minuta, nemá-li se zmeškat promoce, divadlo či letadlo. Klíče nejsou ani v kapse, ani v tašce, děti stejně jako manžel či manželka se dušují, že o nich nemají ponětí. Na zpřesněný popis klíčů nereagují, člověk zažívá potupný pocit fatální závislosti na jedné malé, hloupé věci.

S klíči je ovšem možno zažít i příjemné chvíle. Pokud je - zdánlivě ztracené - přece jen najdeme, zažíváme velký pocit satisfakce: Svět opět nalezl svůj řád, jsme zase jeho pány. Příjemně se též vzpomíná na pověstné zvonění klíči při demonstracích na Václavském náměstí v listopadu 1989 - poslední zvonění na rozloučenou s časem komunistické zvůle. Tehdy klíče takříkajíc vstoupily do české historie. Nikoliv však poprvé.

Nedávno se mi do ruky dostala kniha historiků Heleny Krejčové a Maria Vlčka o nacistických konfiskacích židovského majetku a jeho dalších osudech, především uměleckých předmětů. V té knize se je také možno dočíst, že nacisté v protektorátu zřídili speciální oddělení, které do nejmenších podrobností rozpracovalo systém nakládání se zabaveným židovským majetkem. A jeho součástí byla i zvláštní "Správa klíčů".

Když čeští a moravští židé odcházeli do transportu, dostali osobní číslo. Pro nacisty tak přestali být lidmi a stali se věcmi. Po příchodu na shromaždiště, zpravidla tři dny před deportací do koncentračního tábora, musela každá rodina odevzdat klíče od svého opuštěného bytu. Pracovník "Správy klíčů" je převzal a včetně duplikátů uložil do papírového sáčku. Na sáček napsal jméno a adresu deportovaného, vyznačil jeho transportní číslo a přičinil také poznámku, zda dotyčný v daném bytě přebýval jako nájemník či podnájemník. Klíče těch, kdo se ocitli v jednom transportu, byly uloženy pohromadě a zůstaly tak až do úplného vyklizení bytů. Komanda, které v nich pracovala, se činila. "Správa klíčů" proto musela zřídit noční službu, aby si klíče bylo možno vyzvednout v jakoukoliv hodinu. Jak jsem se ještě dočetl, klíče od prázdných bytů putovaly do nacistické "Ústředny pro židovské vystěhování" a tam jejich stopa končí.

Jsou klíče, které zašantročíme, ztratíme, o které nás někdo okradl. Můžeme si pořídit nové. Jsou klíče, jejichž zvoněním bylo možno jásat. Můžeme na ty chvíle vzpomínat. Kde však nakonec skončily klíče od vyrabovaných židovských bytů, pečlivě za války uložené v papírových sáčcích? Na co před smrtí myslili ti, jimž patřily?

Je říjen, v říjnu 1941 "Správa klíčů" zahájila svou činnost. Je říjen 2007, neonacisté si naplánovali pochod pražským Židovským Městem.