Daniela Šinkorová: Moje slovenština už nezní tak jako kdysi

Narodila se v Nitře. Vystudovala konzervatoř v Bratislavě a muzikálové herectví v Brně. Kromě hereckých ocenění má i Zlatou desku za 7 500 prodaných nosičů alba Dárek vánoční.

Bylo by pro vás přirozenější, kdybyste mi odpovídala slovensky?

Už ne. Slovensky ještě pořád umím a mluvím s maminkou, samozřejmě sestrou a veškerým příbuzenstvem a s Miškou Badínkovou, Betkou Stankovou, Zuzkou Norisovou, Soňou Norisovou, s celou slovenskou generací hereček, se kterými se tady společně potkáváme. Nedávno jsem byla na Slovensku uvádět nějakou akci a mluvila jsem slovensky, uši naslouchajících se kroutily, protože ten přízvuk už je jiný. Samozřejmě nikdy nezapomenu slovenštinu, udržuji si ji, ale není to můj pracovní jazyk, takže už to nezní tak, jak kdysi.

Jakou největší starost mají Slováci v češtině ve výslovnosti? 

Vím to docela přesně. A budete se divit, ale vlastně Ř je nejjednodušší pro Slováka. Vlastně nejtěžší je rozlišit L, Č, Š, Ž. To jsou písmenka, na kterých se pozná, jestli se Slovák snaží mluvit česky, nebo je to Čech.

Když ještě na chvilku zůstanu u vašeho rodného jména. Jste rodný jménem Daniela?

Ano, jsem Daniela. Mamička chtěla, abych se jmenovala nejprve Gabriela, protože to byla jedna ze svatých. Mám sestru Janku a v té době byla populární knížka, která se jmenovala Janka a Danka, byl to prostě bestseller. Mamička mi to vždycky popisuje, že sestra přišla k takovému oknu, klepala na to okno, vyskočila jen hlavička a poprosila mamičku: „Prosím tě, já bych chtěla, abychom se jmenovaly podle té knížky Janka a Danka.“

Tohle povolání nelze dělat bez toho, abyste do toho byl blázen, protože to bolí a je to kolikrát nepříjemné...

Takže mamička mě přejmenovala z Gabriely na Danu, ale potom přišla babička, která byla velmi náboženský založená a udělala strašné tóčo okolo toho, že Dana není v Bibli jako svatá. Takže mamička teda se podvolila a našla v Bibli, že tam existuje svatá Daniela. Takže proto jsem Daniela.

Jaké je základní sdělení, které jste se dozvěděla už coby studentka, a platí v muzikálovém herectví dodnes?

Co jsem se dozvěděla jako studentka a platí dodnes? Pracovat na sobě a nepřestat to mít rád, protože to je ten hnací motor, jakmile ta chuť by ve mně už nebyla, tak to nelze prostě dělat. Tohle povolání nelze dělat bez toho, abyste do toho byl blázen, protože to bolí, je to kolikrát nepříjemné, není to úplně nejlíp placené, týká se to i zdraví, které si ničíme jednak tancováním, pak hlasivky, málo spánku, je to nepravidelné, je v tom spousta stresu a konkurence a závisti a nepříjemností, takže ten, kdo to nemá rád, toho fakt má radši nechat.

Čtěte také

V Pardubicích jsem seděla na židli po Blance Bohdanové, toho jsem si vážila

Je práce s mladým budoucím hercem o trochu složitější kvůli křehkosti jeho duše a vyjádřením jeho emocí, než je s jakýmkoliv jiným studentem?

Asi je to komplikovanější a opravdu je potřeba dbát na fyzický i psychický stav studenta a učit velmi specificky individuálně - ke každému přistupovat, nastudovat si ho, zjistit, co na něj funguje, co ne, co je pro něj motivační, co ho ubíjí, čeho se bojí. První rok, když vstupujeme do té výuky, tak je to celé o zkoumání a poznávání se a navazování nějakého silnějšího pouta mezi pedagogem a studentem. Myslím si, že to je největší rozdíl na uměleckých školách oproti běžným školám, protože my si na to prostě musíme udělat čas. Jinak nelze vybudovat vlastně důvěru. Jinak neposkytnu tomu studentovi svobodu na základě, které se může pokoušet něco tvořit, i když třeba špatně, ale nebojí se, nezasekne se na tom, nezablokuje se, má to pořád rád a chce zkoušet.

Herečka Daniela Šinkorová a Michal Padevět|foto:Česká televize

O tohle já se snažím a samozřejmě to trvá, je to proces jak pro mě, tak pro studenty, ale jakmile se to spojení až na intimní úrovni povede, tak pak ten rozvoj studenta pokračuje velmi rychle.

Poslední otázka od umělá inteligence. Stalo se vám na jevišti někdy něco tak absurdního, že jste se musela držet, abyste se nezačala smát přímo před publikem?

Jo, stalo se nám s Janičkou Bernáškovou a Jirkou Langmajerem, když jsme hráli Manželský poker, nastala situace, že Janička Bernášková měla něco velmi důležitého říct a ona prostě dostala okno. Já jsem se jmenovala Jacqueline a můj manžel byl Jirka Langmajer, ona byla jeho milenka a měla posouvací otázku, ale prostě nedošlo na to, ale místo toho, aby to nějak řešila, tak ona to vyřešila, ale vyřešila to tak: „A proč nic neříkáš, Jacqueline?“ A otočila se na mě a vlastně přehodila ten horký brambor na mě, a to jsme se začali smát úplně všichni. Já jsem tu scénu prostě škrtla celou a ukončila jsem: „A ven a vypadni!“ Pak jsme se vlastně chytli, ale byla škrtnutá scéna, která obsahovala asi šest stránek.

Je pro herečku brzo ve třiceti dostat Thálii? V jaké souvislosti se objevilo její jméno v Záletech od jiných hostů? Kam nás pozve, abychom mohli její um vidět na vlastní oči a slyšet na vlastní uši? Poslechněte si celý záznam pořadu.