Desatero nás vede k ideálnímu stavu, v němž září láska k bližnímu

27. květen 2007

Minulou středu a čtvrtek, na něž podle hebrejského kalendáře připadl 6. a 7. den hebrejského měsíce sivan, slavili Židé svůj svátek týdnů Šavuot. Tento svátek připomíná darování Božího učení a zákona - Tóry. Zvláštní pozornost je při něm věnována četbě Desatera, jež je právem považováno za základ morálky v celé evropsko-americké civilizaci. Desaterem - jeho rozvržením a uspořádáním - se zabývá i následující výklad. Jeho autorem je německý rabín Samson Rafael Hirsch, vůdčí představitel tzv. nové ortodoxie v 19. století.

Biblické Desatero, jak je známe z Druhé a Páté knihy Mojžíšovy, má velice důmyslnou stavbu: Nejde v něm totiž jen o to, co přináší, ale i o návaznost jednotlivých částí. Z tohoto hlediska je zřejmé, že obsah Desatera se po částech stupňuje. První polovina Desatera se vztahuje k našim povinnostem vůči Bohu. Na prvním místě stojí příkazy, které se obracejí k naší mysli: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl ze země egyptské... Nebudeš mít jiného Boha kromě mě." Bůh nás poté vyzývá, abychom Mu zasvětili naše slova a činy. Ve třetím přikázání proto stojí "Nevyslovíš jméno Hospodina, Boha svého, nadarmo" a ve čtvrtém "Pomni dne šabatu." Po mysli, slovech a činech máme Bohu podřídit i náš rodinný život, jak nasvědčuje páté přikázání: "Cti otce svého a matku svou."

Celá tato následnost dokládá velkou pravdu: To, co jsme si zvykli nazývat "náboženským cítěním" nebo "uznáním Boha", může zůstat prázdným, smyslu zbaveným vyznáním víry. Bude tomu tak dlouho, dokud Boží idea nevstoupí svou mocí do našich slov a činů, a to jak ve vztazích společenských, tak rodinných. V nejširším slova smyslu jsou to totiž právě naše činy, které mají prokázat, že naše víra v Boha je opravdová. A naopak, žádné ctnosti, jež zdobí naše vztahy k lidem, neobstojí ve zkoušce, pokud se spokojíme jen s vnější rovností a povrchně upřímným postojem vůči jinému. Proto také následující příkazy Desatera, vymezující velkolepé sociální zákonodárství Tóry, začínají požadavky, které se týkají slova a činu. Takové je šesté přikázání "Nezabiješ," sedmé "Nesesmilníš,", i přikázání osmé a deváté: "Nepokradeš, Nevypovíš křivě." Tóra se však s podřízením lidské mysli, slova a činu nespokojuje. V posledním, desátém přikázání, jímž Dekalog vrcholí, si žádá též našeho ducha a srdce, když praví: "Nezatoužíš po tom, co ti nepatří."

Dvě strany Desatera se tak navzájem doplňují. V oblasti, jež se nazývá náboženská, musí naše činy svou povahou spočívat na hluboké víře. V oblasti sociální musí náprava našich činů vůči bližnímu vést k prohloubení citů lásky. Tak se život zakoušený v nitru a čin projevený navenek navzájem nesou a podporují. Takový je duch, obklopující dvě desky Zákona - část "náboženská" a "sociální" jsou spojeny v nedělitelné jednotě.

Desatero nás tak vede k ideálnímu stavu, v němž září láska k bližnímu. Výslovně tento příkaz neobsahuje. Avšak tím, že postupně zapovídá vše, čím by člověk mohl svého bližního poškodit - ublížit mu slovem, činem a nakonec žádostivostí, chtivostí a žárlivostí - tím vším Desatero krok za krokem otvírá naši duši lásce. Vytváří mravní prostředí, v němž tato láska bude kvést a rozvíjet se.

autor: Samson Rafael Hirsch
Spustit audio