Doma má 8 000 historických pohlednic Hradce Králové. Při jejich prohlížení vám buší srdce
Každý z nás se občas rád zatoulá do minulosti a listuje knihami, kde jsou staré fotografie a obrázky míst, která dobře známe. Rádi si připomínáme, jak tato místa vypadala kdysi. Tuto možnost nám dává už druhá kniha královéhradeckého sběratele historických pohlednic a fotografa Jaroslava Hrůzy.
Řekněte mi, jste spíš fotograf nebo sběratel pohlednic, co jste víc?
Všechno. Sběratel jsem, i když se nedá říct, že déle sbírám pohlednice. Sbírám je od konce 60. let. A fotografování provozuji od svých asi 6 let, takže to je ještě o něco déle.
Já se právě u toho fotografování zastavím, protože ony jsou vlastně jen dvě možnosti, jak se k tomu člověk dostane. Buď ho k tomu někdo přivede, anebo si to najde sám. Jak to bylo u vás?
K fotografování mě přivedl táta. Pracoval léta páně v hradecké Fotochemě, ve výzkumným ústavu. Filmy byly k dispozici a bylo zapotřebí je zkoušet. Takže jsem od mala chodil, i když s takovým hodně mizerným fotoaparátem, Smena-3, sovětské výroby. Ale byl to můj foťák. A na tom jsem se naučil, jak nastavit clonu, metry, všechno.
Při prohlížení starých pohlednic Hradce Králové kráčíte historií.
Jaroslav Hrůza, sběratel a fotograf
Měl jste jako fotograf v Hradci Králové nějaký svůj oblíbený objekt zájmu?
Já hlavně fotím dokumentaristiku, čili budovy. V Hradci Králové to je samozřejmě Velké náměstí, je to muzeum, je to Masarykovo náměstí, gymnázium J. K. Tyla. Prakticky celý Hradec Králové se dá říct. Jiráskovy sady jsou samozřejmě nádherné.
Co by podle vás měla mít každá fotografie? Nějaké důležité prvky, aby se lidem líbila, nebo aby je zaujala.
Musí mít ducha, čili musí to být shůry dáno. Já můžu vzpomenout na fotografa pana Mence, s kterým jsem také občas přišel do styku. On než zemřel, krátce po 90. roce, vzpomínal na to. Říkal, dnes může fotit každý. Já říkám nemůže. Pokud vy budeme mít kameru obskuru, čili jak já říkám bednu s dírou, tak uděláte fotku. A může mít někdo foťák za statisíce a nemá-li na to shůry dáno, tak tu fotku nikdy neudělá.
Co pohlednice Hradce Králové? Vy je stále sbíráte. To je jedna z dalších vašich vášní.
Koníčků, ano. Sbírám je to od konce 60. let. Teď jsem dokončil dvě knihy, tak si to musím trošičku dát zase do pořádku, protože to bylo roztahané všude po místnosti. A tak jsem tam padnul na pohlednici z roku 1972, kterou jsem posílal panu Hršelovi do Brna, původnímu Hradečákovi. Bohužel dneskuž tady mezi námi není. Těšil se na tu knihu, bohužel se jí nedožil. A tam jsem mu právě psal, že bych s ním rád spolupracoval na výměně pohlednic. A že jich má asi 168 kusů v té době. Dnes je jich kolem 8 tisíc.
8 tisíc?
Až to srovnám, tak to musím samozřejmě spočítat, abych měl přehled a představu.
Vždy jste sbral jen pohlednice Hradce Králové? Proč jste nesbíral celý svět? Protože svět je celý krásný, barevný, fotogenický.
Je. Nedalo se v té době tolik cestovat, jako dnes se dá po celém světě. Kdyby to tehdy šlo, tak jsem asi jako fotograf jezdil různě ve světě a fotografoval. Ale prostě stav je takový a dnes už člověk tolik nevyrazí. Tak jsem sbíral pohlednice. Začínal jsem samozřejmě celý svět a pak jsem to zúžil. Když jsem šel na vojnu, tak jsem to dal bráchovi, ať se o to stará. A po vojně jsem mu řekl, ty si necháš zbytek světa a já si nechám Hradec. A prakticky to dodnešních dnů to tak funguje.
A kolik že jste říkal těch pohlednic Hradce Králové? 8 tisíc?
Kolem 8 tisíc fotografií. Jsou to i varianty, to znamená, že třeba 8 pohlednic vychází z jednoho negativu. Je to pohled z Bílé věže na Velký náměstí. A když si člověk představí, že na přelomu století, v roce 1902, fotograf vylezl nahoru s tou obrovskou bednou, se stativem, na ochoz Bílé věže, tak když už to vyfotil, tak se to snažil prodat. A tam je právě důkaz, já ten negativ nemám, ale mám ten záběr od tohoto fotografa. A je to od asi 6 vydavatelů v 21 nebo 23 variantách. Takže to jsou varianty, které my sběratelé sbíráme. Čili i nové vydání je pro mě kus pohlednice.
Máte tedy doma přes 8 tisíc takových pohlednic. Jste rarita, výjimka?
Nejsem rarita. Jsou i jiní sběratelé. Je tady pan Hanuš, který má kolem 10 tisíc pohlednic. Já na to nemám až tolik času. Ale teď se daří, zaplaťpánbu i z venku, což dřív nešlo. Dřív to bylo prakticky jen na sběratelskejch burzách, výměny a tak.
Jak to sběratelství dřív fungovalo a jak funguje dnes, to je asi úplně jiný svět. Dřív hlavně burzy, dnes je to internet.
Ano. Dnes přes internet, přes obchod hodně. Teď se mi dařilo, právě když jsem dělal na těch knihách, tak jsem nakoupil dost pohlednic z Německa od firmy, která se zabývá prodejem pohlednic. A jsou tam varianty, mutace, které mi chyběly v němčině. Protože Hradec nebyl úplně české město, byla tady řada vojáků, kteří mluvili německy a když tady byli v posádce posílali pohlednice. Mnohé se dostaly přes Vídeň, přes Salzburg a tak dál, do toho Berlína. A teď zpátky sem k nám.
Teď trošku zalistujeme vašimi knihami. Je to první a druhý díl Hradec Králové na pohlednicích v průběhu tří staletí. Kde to všechno začíná? Na Starém náměstí, na Starém městě?
Nejdřív to začíná historié pohlednice vůbec. Jak vznikla. A pak se postupně dojde až na to Velké náměstí, jsou to různé zajímavosti. A pak se vlastně prochází městem, z Velkého náměstí, Komenského ulice, Pospíšilova ulice a tak dál, až se skončí v prvním díle na Střelnici. Druhý díl pokračuje, dál se prochází ze Střelnice přes Masarykovo náměstí. Ale už se pak dostáváme na přidružené obce a města, která jsou dnes součástí Hradce Králové. To znamená od Pražského předměstí dál, Nový Hradec, Kukleny, Březhrad a tak dál.
Mám teď konkrétně nalistovanou stranu 92 první knihy a tady jsou fotografie Velkého hradeckého náměstí. Některé černobílé, některé barevné. To bude asi kolorované.
Ano, protože to je rok 1909, před první světovou válkou. V té době se samozřejmě barevně nefotografovalo. Tam se mohlo jen o tom snít. Takže se to vyfotilo, tehdy velice kvalitně na skleněné desky. A udělaly se a vytiskly pohlednice. A ty se kolorovaly.
Reprodukce těch pohlednic jste udělali i s těmi ohlými růžky a všelijakými poškozeními. To je také rarita a unikát.
Ano. To byl můj záměr. Tu grafiku dělá můj brácha, který je s těmi tiskárnami spřažená léta, tak si s tím hrál. Dalo to hodně práce, nenašel jsem žádného jiného vydavatele. Žádné jiné město, kde také vydávali takové knížky, tak nikdo to nemá takto dělané. Protože pokud se to dělá komerčně, tak by to nikdo nezaplatil.
A četl jste si také na těch pohledech z druhé strany?
Samozřejmě. Protože to je o příbězích. Nádherný typ písma, v té době se dalo po těch lidech číst. Někdo se rozepisuje víc, často to je přijedu, dojel jsem, dojel jsem v pořádku nebo potřebuji poslat peníze na vojnu. A tak dál, nic nového.
Když fotíte ty pohlednice i v současné době, tak mě napadá jedna stavba v Hradci Králové, která možná už brzy bude historií a vlastně z toho panoramatu Hradce Králové vymizí. Asi tušíte, co mám na mysli.
Hotel Černigov. Samozřejmě že jej fotím. Ten je i v letošním kalendáři. A popisování, jak se stavěl, kdy se stavěl, jak dlouho to trvalo, všechno to do těch popisů dělám. Nemám rád kalendář, kde je jen jedna fotka a dole řada čísel. Kalendář musí mít kalendárium.
Chystáte ještě třetí díl knihy?
Ne. Je to ucelené, je to ukončené. Ale jinak nějaká knížka do budoucna bude. Nebude to třetí díl tohoto, ale něco se určitě do budoucna udělá.
Související
-
Někdo má rád vdolky, jiný pohlednice krkonošských bud. Pro...
U mě to začala okolo roku 1973, když jsem začal pracovat v Praze. Tam byla možnost chodit do antikvariátů. A všimnl jsem si, že jsou tam i pohlednice.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
