Festivalové novin(k)y - čtvrtek 15. 2.

A zítra Vás rozesměje
V pátek se v deset dopoledne na Hronovické scéně představí studenti pražské konzervatoře, kteří rovněž studentskému publiku zahrají slavnou Feydeauovu komedii Ťululum. Chtěli byste vědět, co se děje za scénou při představení a při generální zkoušce? Přijďte v sedm večer do Městského divadla, herci Moravského divadla Olomouc Vám v komedii Za scénou dají nahlédnout do tajů a kouzel divadelního zákulisí. Nudit se rozhodně nebudete! Pokud máte rádi humor ve spojení s tancem, neměli byste si nechat ujít výborné Taneční divadlo BUFO z Prahy, jehož charakteristickými prvky jsou černý humor, sarkasmus a ironie. Představení Letí smetí začíná na Hronovické scéně o půl osmé večer.

Stalo se čtvrtý den...
Středa je už tradičně nejtěžším dnem GRAND Festivalu smíchu. Jednak proto, že na celém pracovním týmu festivalu se začíná projevovat obrovská únava, a jednak proto, že ještě pořád jsme jenom v polovině. A letos jsme zrovna tento den zahajovali zkoušení nové hry Vítězství s režisérem Mariánem Peckem. Kromě toho denně režíruje Petr Kracik Vojnarku. Takže se opravdu nenudíme.
Včera do našeho divadla zavítali kolegové ze Slovenska i z Rumunska. Herci Městského divadla ze Žiliny zahráli odpoledne na Hronovické scéně Spor. Tato skvěle udělaná komedie byla výjimečná také tím, že při vstupu dostali všichni diváci skleničku vína. Rumuni se aklimatizovali a zkoušeli Flirtování, které uvidíme dnes ve foyer.
Večer se v Městském divadle konal Maratón, dost příhodný název pro představení v rámci tohoto festivalu. Úvodem večera přivítali Jindřiška Janoušková a Martin Chamer na jevišti šéfdramaturga zábavy České televize, pana Aleše Ulma, který vysvětlil divákům rozdíl mezi televizní a divadelní zábavou. Mezi námi, zdá se nám, že divadlo z toho vyšlo lépe...
A pak už se na jevišti rozpoutal doslova uragán pohybových a slovních gagů protagonistů komedie Maratón pražského Divadla bez zábradlí. Všechny tři herecké výkony si zaslouží pozornost a určitě zaujaly nejenom porotu, ale i diváky. A pokud je nám známo, tak i Bohumil Klepl, Adrian Jastraban a Filip Čapka odjížděli z Pardubic velmi spokojeni...

Maratón

Rozhovor s patronem Alešem Ulmem, scénáristou, dramaturgem, zpěvákem a šéfem redakce zábavy v České televizi.
Jak jste se stal patronem představení Maratón pražského Divadla Bez zábradlí?
Patronem jsem měl být už loni, ale bohužel jsem dostal chřipku a musel jsem se omluvit. Letos jsem měl přijet až ve čtvrtek, ale tentokrát dostal chřipku Pavel Zedníček, takže jsem přijel místo něj. Ráno jsem byl u zubaře na poměrně složitém zákroku, takže jsem se bál, jestli vůbec budu moci mluvit, ale povedlo se. Konečně o mě tady nešlo, hlavní bylo představení.
Odkud se znáte s Pavlem Zedníčkem?
Známe se z televize a z různých akcí, dali jsme se dohromady na soutěži Kufr, která skončila asi před čtyřmi lety.
Jak jste spokojený s dnešním představením?
Mně se velice líbilo. Dokonce jsem měl pocit, jako bych slyšel Pavla Zedníčka, který hrál v Maratónu před lety v Divadle Na zábradlí roli Livarova. Jeho roli dnes hrál pan Čapka - když jsem ho viděl, jak tam běhá, tak to byl v podstatě mladý Zedníček.
Vy teď pracujete pro Českou televizi v redakci zábavy, co připravujete nového?
No, něco můžu prozradit, něco nemůžu... Teď jsme začali natáčet další díly pořadu Trapasy, který uvádí Josef Dvořák, dále s Karlem Šípem a jeho spoluherci připravujeme pořad Za oponou a také nás čeká přímý přenos Českého lva, vlastně děláme pořád něco.
Práce pro televizi Vás určitě hodně zaměstnává, stíháte vedle ní ještě něco jiného?
Neuvažujete například o návratu k pěvecké kariéře?
Ne, už nezpívám - jenom pro sebe, nebo pro přátele. Opravdu na to není čas. Občas píši scénáře, což byla dřív moje hlavní profese. Jinak jsem samozřejmě rád, když se dostanu do divadla, do kina, občas zajdu na výstavu a pořád si slibuji, že budu cvičit, nebo dělat něco pro své tělo.

Aleš Ulm

Takové soutěžení mi jde na nervy
Rozhovor s Bohumilem Kleplem, představitelem Julese Nervala v inscenaci Maratón Divadla Bez zábradlí
Dal byste si maratón?
Asi nedal, ale teď mě pardubický primátor přesvědčil, že poběžím v dubnu nějakou štafetu. K běhání nemám žádný vztah. V Maratónu je to jen role, práce. Ale trénovali jsme výdrž, protože v představení není těžký fyzický pohyb, ale to, že hrajete udýchání. To když totiž předstíráte, odkrví se vám mozek. Mně se pak stávalo na zkouškách, že jsem i omdlel.
To bylo pro vás nejnáročnější?
Pro mě ano. Ale zase jsem díky tomu nemusel už nic hrát, stačilo mi v zadýchání říkat repliky a vypadalo to, že hraji. Kolem premiéry jsem ani nemyslel na hraní, ale na to abych doběhl do konce. Vypadlo to totiž, že nedoběhnu. Teď už jsem si zvykl.
Jezdíte v představení na kolečkových bruslích, to jste uměl, či se to kvůli Maratónu učil?
Na bruslích umím. Zrovna tady v Pardubicích jsem trénoval za mladší žáky v Tesle Pardubice. Umím tedy dokonce hrát hokej, což mi ale nikdo nevěří.
Diváci ocenili vaše taneční kreace, ty jsou vaší přirozeností?
To je parketa režiséra Radka Balaše. On to jako choreograf chtěl daleko precizněji a luxusněji, takže jsem vůbec neplnil jeho kritéria. Ale řekl jsem mu, že to uhraji vrškem.
Pracoval režisér Balaš při zkoušení s herci nabízenými improvizacemi?
Hodně. Museli jsme odlehčit úpravu Schorma, jehož inscenace byla nesmírně populární. V totalitě totiž každá Confortesova věta burcovala. Tehdy bylo o čem hrát, dnes je to těžší.
Na kolik jde o improvizaci v konkrétním představení?
Tu má spíš rád Filip Čapka, který s aktualizacemi vstupuje často. Já jsem improvizaci uplatňoval spíše například v inscenaci Král Ubu v Divadle v Řeznické, kterou režíroval Jaroslav Dušek. V něm jsem někdy improvizoval i na dané téma, s čímž se někdy diváci těžko vyrovnávali. V Maratónu text dodržuji.
Jak se vám hrálo v Pardubicích?
Dobře. Jsou tu bezvadní diváci a vždycky byli. V roce 1975 jsem zde začínal jako mladičký elév, tehdy jsem tu miloval Jitku Smutnou, ale ona chtěla Aljošu, který měl vždy ty nejhezčí ženy. Herecký začátek byl pro mě určitě v Pardubicích.
Jaký je pocit se sem vrátit?
Tak je to nostalgie. Nedávno jsem sem přijel autem, sháněl jsem spolužáky z gymnázia, ale nikoho jsem nenašel. Šel jsem se podívat na krematorium, které mám hrozně rád. Pak na Višňovku, bydleli jsme totiž v ulici K Blahobytu, což mi nikdo nevěří. Čím jsem starší, tím jsem nostalgičtější. Chtěl bych se někdy v Pardubicích zdržet déle a město si prožít, protože už o něm nic nevím.
GRAND Festival smíchu je soutěž komedií...
Až teď jsem zjistil, že jde o soutěž. Že je to festival, že se tu sejdou lidi, je bezvadné. Ale nejsem příznivcem hodnocení čehokoliv v uměleckém oboru. Takové soutěžení mi jde na nervy.

Bohumil Klepl

Na okraj Sporu
Stejně jako loňský rok, i letos se na festivalu objevila inscenace režírovaná Slovákem Mariánem Peckem. Po Kubovi Bábkového divadla na Rázcestí Banská Bystrica na sedmém ročníku vystoupilo Městské divadlo Žilina s Peckem režírovaným Sporem dle textu Marivauxe.
Herci v excentrických kostýmech doprovázených současnou hudbou, promítáním a výraznou světelnou akcí zpívají o dávném sporu, zda první spáchal nevěru muž, či žena. Čtyři další aktéři, kteří mají dotaz zodpovědět, představují naopak v nejjednodušších šatech oběti pokusu. Experiment probíhá v kleci, jako by byli lidé zvířaty v manéži cirkusu. Tento dojem prohlubuje i takřka arénové obklopení diváky. Ti se navzájem vidí, sedí pohodlně u stolečků se sklenkou vína u rtu, zatímco postavy poznávají nejhlubší emoce a jejich mokří představitelé se válí v pilinách, lezou po mřížích. Diváci se tak, byť pasivní, stávají nelítostnými účastníky drsného pokusu, jež má každopádně skončit špatně. Dostávají se totiž na úroveň herců v rolích pozorovatelů zkoušky. O takovém zapojení publika by se mohlo na pilu vtažení lehce tlačícímu Filipu Čapkovi v bezprostředně následujícím představení Maratón jedině zdát.

Na okraj Sporu