Fotoklub Chrudim slaví 120 let. Prochází při tom restartem
Jako fotograf si může připadat každý. Ale jestli to umí, je věc druhá. Opravdoví nadšenci můžou i dnes chodit do fotoklubu.
„Jsme parta lidí, kteří se věnují fotografii. Ale ne jenom tak, že to cvaknou na mobil. Pak se snímky používají dál a hlavně k tisku, což se teď málo dělá. Vystavujeme na různých výstavách a soutěžích,“ říká jednatel Fotoklubu Chrudim Petr Beran.
Vydrželi mnohé
Fotoklub měl v Chrudimi vzniknout už v roce 1901. „I tak se ale s rokem vzniku 1906 řadíme mezi prvních pět fotoklubů v republice a jsme jedním ze třinácti zakládajících členů Svazu českých fotografů. Klub následně přežil obě světové války. Různě se mu měnil zřizovatel. V roce 1968 se otevřelo první studio na výchovu fotoamaterů a fotodokumentaci města. Po roce 1989 jsme šli pod křídla městského kulturního střediska. Třeba jsme kompletně dokumentovali Loutkářskou Chrudim. V roce 2004 jsme dostali za úkol vyfotit všechny domy ve městě. Jsme zapsaní v české knize rekordů za nejvíc fotografů a fotoaparátů na jednom místě.“
Čtěte také
Město má teď podle Berana jiné představy o fungování spolků. „Zrušili nám smlouvu a my musíme začínat od začátku. Scházíme se v restauraci a uvidíme, jak to bude dál. Možná tvrdý restart, ale ono to taky není někdy špatné začínat od nuly. Obesíláme různé fotosoutěže, účastníme se výstav v Polsku, v Německu, v Rakousku. Pro Chrudim už ale žádné fotografické akce neděláme.“
Až do konce října je v pracovních dnech otevřená výstava ve Vodních zdrojích. „Je tam historie, staré i nejnovější techniky. Náš dlouholetý člen a současný archivář Ivo Šulc nám dělá celý archiv, který je velice obsažný. Jako poslední doplněk přibyla kniha Chrudim a koronavirus.“
Jak šel čas s Fotoklubem Chrudim? Poslechněte si podrobnosti v rozhovoru.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
