Gočár, pivo, zámek, sandály, Krucemburk. Začala výstava nečekaných spojení

„Měli jsme přímý přístup k rodinným fondům a archivům. Zároveň jsme měli důvěru rodiny, což je při takových projektech velmi důležité,“ shodují se prapravnučka architekta Josefa Gočára Marie Fiřtová a praneteř továrníka Josefa Binka Simona Binko.

Do Pardubic se hodí

Autorky původně uvažovaly o uspořádání výstavy v Hradci Králové, ale vyhrál pardubický zámek. Josef Gočár si kdysi za ženu vzal Marii Chladovou, dceru nájemce někdejšího zámeckého pivovaru. Právě nad jeho někdejšími sklepy nakonec expozice vznikla. Gočár sice má profesní kořeny v Hradci Králové, ale rodinné právě spíš na Pardubicku a v Pardubicích.

„Pivovarská rodina Chladových ze zámku se znala s Gočárovými z Bohdanče. Nekřížili si obchody. Věděli, kdo kam zaváží pivo. Obě rodiny se měly velmi rády. Když zemřel Alois Gočár, jeli mu Chladovi na pohřeb, kde došlo k setkání Marie a Josefa. Marie se zamilovala a ve svých denících píše, že náhle viděla mladého černookého muže s umělecky uvázanou kravatou. Přesně věděla, že už si nechce hrát s panenkou Aninkou, že už je zamilovaná žena,“ vypráví Fiřtová.

Vila na zámku

Výstava je pojatá jako návštěva Červené vily v Krucemburku, první z Gočárových samostatných realizací, kterou navrhl pro koželužského továrníka Josefa Binka. „Vila je taková chaloupka schovaná uprostřed velké zahrady, v blízkosti koželužny. Snažili jsme se, abychom nevystavovali jenom architektonické plány. Chtěli jsme spíš zprostředkovat vizuální dojem z architektury snoubící se s dalšími uměleckými přístupy. Vilu ozdobili František Kysela, Vojtěch Sucharda, Marie Teinitzerová, Pavel Janák anebo Jan Štursa. To jsme chtěli přenést do muzejních prostor,“ říká Binko.

Bratři Binkovi taky byli vášnivými fotografy. „Dušan si sám sestrojil skioptikon, takový projektor na diapozitivy. Promítáním se zabavovali po večerech v Červené vile. Uvádíme tam unikátní soubor fotografií Dušana Binka z první světové války. Zajímavá je taky koželužská dílna. Snažíme se přiblížit materiál kůže. Lidé si ji můžou osahat, nastříhat, vyšít. Tato část výstavy vyzývá k tomu, aby se lidé posadili a pokusili se něco vytvořit.“

Součástí výstavy jsou i doprovodné programy včetně tvůrčí dílny zaměřené na šití sandálů. „V roce 1912 založil Josef Gočár s Pavlem Janákem Pražské umělecké dílny, které byly synonymem pro kubistický nábytek. Za války na něj nebyly peníze, a tak se vymýšlely alternativní programy. O firmu skrytě pečoval Josef Binko a vymyslel, že by se mohly šít právě nouzové válečné sandály s dřevěnou podešví. Tak by se stroje znovu uvedly do pohybu a zároveň by bylo možné vydělávat. Vyrábělo se kolem 3000 sandálů týdně, což nakonec firmu během války zachránilo.“