Historie Chmelíku se měla vejít na 30 stránek. Nakonec jich je 503

Na grafickém zpracování nádherné publikace se podílel Jiří Lamel a vznikala za pomoci obce a Česko-německého fondu budoucnosti. Ale prvotní myšlenka napsat knihu přišla už před lety: „Blížila se událost (700 let od první zmínky) a na obci vyvstal takový nápad něco o Chmelíku napsat.

Ta představa byla asi trošku skromnější, než jak ta kniha vypadá. Mluvilo se o třiceti stránkách. Když jsme potom vstoupili do těch badatelských prostorů, které jsou v našem kraji, tak nebylo možné přání obce splnit. To bylo tak obsáhlé, tak zázračně obsažné,“ popisuje vznik knihy Antonín Hurych.

Na celé přípravě publikace byl podle Antonína Hurycha nejtěžší začátek: „Já jsem z úplně jiné strany svého zájmu, jsem zemědělec, agronom, vůbec ne historik. Tam bylo vakuum dvou měsíc, kdy jsem nevěděl, jakým směrem se mám dát, kde začít.“

Za čas se ale bádání rozjelo na plné obrátky: „Dozvěděl jsem se, že existuje Profousova kniha Místní jména v Čechách, ta nás uvedla do Národního archivu Praha,“ začíná Antonín Hurych výčet institucí, ve kterých pátral. Následovaly archivy v Zámrsku, Litomyšli, Zemský archiv v Opavě, Brně i v Hradci Králové, kroniky a tak dále.

Kniha, jak název napovídá, není jen o obci Chmelík: „Nebylo možné oddělovat historický děj Chmelíku od historie okolních vesnic, protože by se ztratilo mnoho souvislostí, mnoho vzájemných vazeb,“ vysvětluje Antonín Hurych.

V průběhu sbírání podkladů pro vydání knihy narazil Antonín Hurych také na spoustu zajímavých lidských osudů a příběhů. Mnohé z nich ho také zasáhly: „Byl to příběh zcela mimořádný. Když se objevili švédští vojáci ve Chmelíku a prohledávali jednotlivé statky, tak lidé utekli, byli v lesích, různě se skrývali. Jeden voják objevil malé dítě v kolébce. Když se ho chystal propíchnout, tak to dítě se usmálo a on odešel,“ popisuje Antonín Hurych dojemný příběh a nezapomněl zmínit ani významné rodáky: „Byl tam početný rod Schlesingerů, který byl velmi význačný. Jednak to byl rychtářský a také mecenášský rod, který pomáhal všem. Pomáhal rodinám, škole, v sousední vsi přispěl k opravě varhan.“

A co chystá Antonín Hurych dál? „Nezastavuju se. Už jsem byl v Zemském archivu v Opavě, byl jsem v Hradci Králové na okresním archivu. Dneska jsem si všiml, že proti vaší budově Českého rozhlasu je archiv. Možná první kroky od vás budou směřovat do archivu,“ uzavírá povídání Antonín Hurych.