Husy letí a já se jen vezu, říká husopas Janek Bednařík

Znám ho dlouhá léta jako horského vůdce s mezinárodní certifikací a taky jako jednoho z velmi úspěšných manažerů firmy prodávající outdoorové vybavení. Pak se mi na nějaký čas ztratil ze zřetele. Mým hostem je Janek Bednařík. Za svým jménem kromě toho, že je horský vůdce, teď uvádí i husopas.

Většinu života strávil Janek Bednařík v horách, s lidmi na laně i sám. Lezl po skalách, lyžoval, toulal se v mrazu a větru. Svět mu dlouhá léta dával smysl.

Ty jsi byl tak trochu tajemný, když jsme se tě ptali na to, co teď budeš dělat, když jsi opustil pozici manažera velké outdoorové firmy. Neřekl jsi toho moc.

Neřekl, protože byste si mohli myslet, že jsem se úplně zbláznil, protože taková reakce byla, když jsem na to získával povolení. Trvalo to celý rok, a tak jsem nechtěl riskovat naše přátelství.

Začal jsi primárně létat s husami, nebo byl primární film?

Ono to bylo tak, že já jsem věděl, že chci vychovat husy a zkusit je dotáhnout na jih, to znamená letět s nimi na rogale. A na to, abych to mohl udělat, protože jsem úplně obyčejný člověk, jsem musel vymyslet projekt, aby se to celé zaplatilo, že rok nebude člověk chodit do práce. Ta cesta byla to zfilmovat a předpovědět, co by se všechno mohlo stát, aby se z toho mohl seskládat film, a to se mi povedlo.

Povedlo se mi to nějakým způsobem naprojektovat, napsat nějaký předpoklad scénáře, co bych chtěl s husami dělat, sehnat na to vědecký projekt, bez toho to taky nešlo, a sehnat člověka, který to celé zaplatí. Je to Franta Vrábel, bez kterého by to nevzniklo. Takový český filantrop, který si nepotrpí moc na to, aby se to vědělo, ale pomohl už mnoha lidem v mnoha i těžkých situacích naprosto nezjišťně.

Celý příběh jste zachytili na kameru a nyní s ním objíždíš hospice. Proč?

Stala se taková věc, že tchán onemocněl fatálně a bylo jasné, že už tady dlouho nebude. Byl v hospici a žena za ním s dětmi jezdila. Jeden den mi telefonoval, bylo to takové, že se chtěl rozloučit a bavili jsme se na dřeň. Takové otázky, které opravdu člověk má možnost otevřít jednou ze život. O konci života, o tom, co bude potom.

Mně naskakovaly vzpomínky z toho husího projektu. Já jsem mu vyprávěl o životě těch hus, že jsou podobné člověku, jak bojují jeden za druhého, jak to mají s odchodem, jak berou ten konec života, tu smrt. A to bylo zajímavé, že on poslouchal, byl dojatý, byl to hodinový hovor.

Janek Bednařík, husopas a horský vůdce

Pak mi volal a říkal: „Já tady nejsem sám, nás tady je víc, co ještě vnímáme. A pojď nám to tady odvyprávět.“ Já měl nějakých pár fotek, které jsem mohl použít. Říkali mi, že to bude na čtvrt hodinky, protože ti lidé v terminálním stadiu mají bolesti. Dovezli je do společenské místnosti a já vyprávěl. Po čtvrt hodině jsem to ukončil a oni se ptali. Chtěli, abych pokračoval. Nakonec z toho byla celá hodina. Oni byli dojatí, opravdu slzeli. Zkrátka bylo vidět, že je to zasáhlo.

Pak mi ještě tchán a volal, děkoval a vyřizoval poděkovaní od ostatních. A říkal mi: „Prosím tě, kup to, to musíš vyprávět ty, ten, kdo to prožil. Udělej to, udělej to, jestli existuje možnost a dotáhni to.“ A to byl takový poslední impuls. Rozjelo se to, co dělám teď. Promítám ve školách i v hospicích. Mám na to velmi pozitivní reakce a sám jsem překvapený, kam mě ty husy zavedly, protože já opravdu letím na té vlně. Ony letí, já se jenom vezu a čekám, jenom žasnu, kam se dostávám.

Je něco, co jsi o husách neřekl? Něco, co uslyším jako první?

Určitě. Snažím se do každého rozhovoru něco takového schovat. Husy mě ovlivnily v mnoha věcech a přicházím na to dodnes, i po třech letech. To, co jsem zmínil mockrát, je ta pozornost vůči dětem, ale i vůči ostatním lidem a i třeba vůči mé ženě. Změnil jsem jednu věc. Vždy, když jsem měl nějaké jednání nebo něco neodkladného a žena mi volala, tak jsem to bral tak, že přece si ještě dneska zavoláme, hovor jsem vytípnul s tím, že se jí ozvu později. Zkrátka, jsem ji vždycky odložil, zatímco, když mě volali obchodní partneři, tak jsem to bral.

Husy mě naučily brát manželce telefon. Vždycky…

Díky těm husám jsem si uvědomil, že to dělám přesně naopak. Teď to je tak, že opravdu, i když je to trapné, mám důležitý hovor s někým, kdo nemá moc čas, je to třeba obchodní partner, ženě vezmu hovor vždycky. Vezmu to a řeknu, v jaké jsem situaci, ale odpovím. Pokud je to akutní, pokračuje. Většinou si nechá zavolat za hodinku, ale už se stalo, že pokračovala. Teď už mi začínají volat i děti. Samozřejmě mají svoje problémy, které z našeho pohledu jsou velmi banální, ale vždycky to vezmu a vždycky to vyslechnu. Tak to mně tak vylepšilo život.

Poslední otázka od umělé inteligence. Kdyby vaše husy mohly říct jednu větu o vás. Co by o vás řekly?

No, já doufám, že by řekly táta.

Co ho nejvíce překvapilo na původním plánu týkajícího se projektu hus? Dá se odlet hus přirovnat k odchodu dětí z domova? Jak voní husy? Jak trénoval na let s husami? Co bylo vlastně příčinou pádu rogala? Poelschněte si celý rozhovor ze záznamu.

Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.