Improvizace jako trénink pro život: méně strachu, více spolupráce

Na improvizaci je zajímavé právě to, že chyba nemusí znamenat konec. Na jevišti se improvizátoři učí přijmout přeřeknutí, nečekaný pohyb nebo jiný omyl jako nový nápad, se kterým se dá dál pracovat. Podobně fungují i kurzy improvizace, kde je důležité vytvořit bezpečné prostředí pro malé chyby.

Tomáš Jireček|foto:Jitka Slezáková, Český rozhlas

„Když si umíme všimnout u sebe malé chyby, tak je to přesně to místo, kde se můžeme něco naučit, něco o sebe dozvědět, nějak se rozvíjet,“ říká Tomáš Jireček. Zároveň ale upozorňuje, že chyba nesmí být spojená se studem nebo pocitem fatálního selhání.

Improvizátor nemusí být rychlý ani vtipný

Představa, že dobrý improvizátor musí být především pohotový a neustále chrlit vtipy, podle něj neplatí. Improvizace je především o koncentraci, komunikaci, kreativitě a spolupráci. „Spíš než o nějakém rychlém přemýšlení, je to o schopnosti dobře reagovat na druhé, vidět druhé, být tam spolu a tvořit spolu. Být parťák,“ vysvětluje.

Improvizace navíc podle něj nemusí být pouze komediální disciplínou. Může se dotýkat vztahů, emocí nebo hlubších životních témat. A přestože talent může pomoci, improvizace je především dovednost, kterou lze postupně trénovat.

Pomáhá i mimo jeviště

Výsledky improvizačního tréninku se podle Tomáše Jirečka mohou projevit také v běžném životě. Lidé bývají hravější, tolik se neberou vážně a snáze dokážou přiznat vlastní chybu. Právě díky tomu mohou být otevřenější vůči ostatním. Improvizace může pomoci také s trémou nebo situacemi, kterých se člověk běžně obává.

„Na kurzech se může dít to, že se člověk s trémou nějak potkává, zakouší, poznává ji a poznává sám sebe v tomhle pocitu. Čímž pádem pak ten pocit nemusí být tak děsivý,“ popisuje. Podobně může člověk ve hře bezpečně zkoušet emoce nebo chování, které se mu v běžném životě obtížně prožívají.

Méně výkonu, více společného času

Právě schopnost být s ostatními považuje Tomáš Jireček za jeden z největších přínosů improvizace. Dnešní společnost podle něj často klade důraz na výkon a individualitu, zatímco improvizace vede člověka opačným směrem. „Improvizace učí být trošku méně ve výkonu a trošku víc s jinými lidmi,“ říká.

Změny přitom mohou být patrné už po několika měsících pravidelného kurzu, lidé podle jeho zkušenosti bývají uvolněnější v práci, lépe se domlouvají s ostatními nebo se cítí lépe ve vlastním těle. Improvizace tak nemusí zůstat jen na divadelním jevišti. Může se stát způsobem, jak lépe zvládat nejistotu, přijímat vlastní chyby a především znovu objevovat, co znamená být spolu.