Jaký život, takový pohřeb. Smuteční řečník odhaduje naladění pozůstalých

„Přivedla mě k tomu náhoda. Původním zaměřením jsem psycholog, sociolog, mám delší novinářskou a lektorskou praxi. Známí, kteří rozjížděli nový projekt obřadní síně, hledali někoho, kdo by byl schopný mluvit a kdo by to ustál i po psychické stránce. Vzpomněli si na mě. Říkal jsem, že jsem to v životě nedělal a že nevím, jak se to dělá. Slíbil jsem pomoc a musel jsem se to naučit. U projektu byla snaha dělat to lidštěji a individuálně,“ vysvětluje Lukáš Pochylý.

Navigátor

Se zařizováním pohřbu je hodně práce, patří k tomu spousta náležitostí včetně řeči. „Každý vypravitel to dělá trochu jinak. Většinou bývá spojená funkce řečníka a obřadníka. Ten provází pozůstalé, rodinu a další smuteční hosty celým obřadem. Nejbližší v tu chvíli nemají možnost přemýšlet, co všechno je potřeba, kam se posadit, kdy povstat, aby rozloučení bylo důstojné a atmosféra pietní. Pozůstalým pomáháme přenést se přes pomyslnou životní čáru.“

Čtěte také

iROZHLAS

‚Kam jinam na Dušičky?‘ Krematorium v Pardubicích připravilo komentované prohlídky

Samotná řeč podle Pochylého vychází z přání rodiny. „Na některých obřadech ji lidé chtějí velice krátkou. K dispozici máte maximálně informace na parte. Někdy si pozůstalí pošlou body ze života, což je vždycky lepší, když můžeme říct něco konkrétního. Případně si přinesou vlastní řeč. Výjimečné jsou situace, když mluví přímo někdo z rodiny. Byl jsem na pohřbech, kde se zpívalo anebo hrálo. Je to vlastně osvěžení a obřad je najednou úplně jiný, srozumitelnější pro všechny pozůstalé. Hodně pro přítomné znamená, když se můžou zapojit.“

Nepovinný pláč

Zkušený řečník si myslí, že na pohřby patří i humor. „Vždycky záleží na naladění a přání. Je to umění odhadnout, v jakém rozpoložení rodina přichází. Bylo několik obřadů, kdy jsem jednoznačně cítil, že rodina to má v sobě uzavřené. Slzavé údolí měli za sebou. Nechtěli to hnát do nějakého patosu a jenom se chtěli rozloučit. Třeba s tím zesnulým bývala legrace od narození až do smrti a oni by tam nechtěli plakat. Měli jsme i veselé pohřby.“

Akt rozloučení považuje Pochylý za něco mezi moderací a malým divadelním představením. „Při té etudě jsou pozůstalí současně režiséry, scenáristy, ale i diváky. Z kontaktu s nimi, emocí a okamžité nálady člověk vychází. Díky práci v médiích se nebojím mluvit. Opravdu to není tak, že jenom přečtete pár odstavců. Jde až o umělecký přednes. Musíte si taky tu řeč umět napsat, aby to rodině pomohlo a dávalo smysl.“

Jak relaxuje pohřební řečník? Čím rozhání pocity a stíny? A hodí se mu během obřadů znalost první pomoci? Poslechněte si celý rozhovor.