Jiří Turko: Pro lékaře je empatie nutná, ale jen do určité míry. Nesmí si brát příběhy pacientů k srdci moc
Už na základní škole věděl, že z něj jednou bude doktor. Jeho nejstarší sestra totiž od narození trpí genetickou poruchou známou jako Williamsův syndrom. V rozhodnutí ho také utvrdil názor, který si na střední škole vyslechl od maminky své spolužačky, že Romové nemají na zdravotnické škole co dělat.
Bořím předsudky, že Romové jsou nevzdělaní a nemohou být ku prospěchu společnosti, ale daří se mi to jen v nemocnici, říká lékař Jiří Turko, který právě úspěšně zvládl státnice.
„Zrovna nedávno jsem po státnicích vzpomínal na to, jak to všechno probíhalo. Uvědomil jsem si, že se mi splnil sen z 8. třídy základní školy.”
A kam tedy od září nastupujete?
„Nastupuji na Kliniku pediatrie a vrozených poruch metabolismu, která spadá pod Všeobecnou fakultní nemocnici. Budu na klasické pediatrii, ale rád bych se zaměřil na specializovanou péči na JIRP a ARO. Intenzivní péče v rámci akutní medicíny plus pediatrie mě vždycky bavily.”
Oddechl jste si po šesti letech studia, že to máte úspěšně za sebou?
„Šest let uteklo celkem rychle, ale ta úleva je veliká. Užívám si klid a relax, než přijde září. Určitě bych neměnil.”
Během studia jste působil také jako zdravotní bratr. Pokračujete v tom i nadále?
„Ano, pokračuji, a to na Následné intenzivní péči, kde je skvělý kolektiv. Navíc to jsou pro mne skvěle získané zkušenosti.”
Obrací se na vás lidé s dotazy ohledně zdraví už teď?
„To už bylo v době, kdy jsem byl teprve medikem! Pořád si nejsem moc jistý a moc se mi ani radit nechce. Takže snažím se, ale s dovětkem, ať se pro jistotu ještě obrátí na ošetřujícího lékaře.”
Kolektiv, do kterého nyní nastupujete, už znáte.
„Ano, na pediatrii jsem docházel jako medik, dělal jsem pomocnou praktickou sestru a také jsem dělal na gastroenterologii. Kolektiv je tam skvělý.”
Jiří, ještě vás čeká atestace.
„Ta trvá 30 měsíců, po ní následuje pediatrická zkouška a potom ještě specializace, která trvá další dva roky. Celkem tedy asi 5 let.”
Jak často se v nemocnici setkáváte s dotazy na váš původ?
„Docela často. Třeba když jsem měl stáž v rámci interny na 3. interní klinice na endokrinologii a své pacienty. Ráno se mě při vizitě dvě paní ptaly odkud jsem. A já že z Prahy, ale že jsem původně bydlel v Ústí. Jenže ony že to tak nemyslely a kde že mám kořeny v zahraničí. Takže jsem jim řekl, že pocházím z romské rodiny, což je dost zarazilo. Pak ale v pohodě.”
Myslím, že se lidé ani neptají s tím, že by měli nějaké předsudky, ale protože jste zkrátka zajímavý typ.
„Většinou si myslí, že pocházím odněkud z jihu, třeba z Itálie.”
Kdysi jste mi říkal, že jste šel studovat kvůli své mladší sestře. Jste jí stále nápomocen?
„Snažím se o to. Minimálně tedy pročítám její lékařské zprávy a doporučuji mamce, na co se má dál ptát.”
Jako začínající lékař a zdravotní bratr s praxí musíte mít pro pacienty hodně velkou empatii. I na mě působíte empaticky!
Čtěte také
„Řekl bych, že je to jedna z mých předností. Umění empatie a naslouchání. Lidé ve mě důvěru mívají, včetně malých dětí. Problémem je, že si jejich příběhy beru často hodně k srdci. Zvlášť u dětí, když vidím, že nemají příznivou prognózu nebo jsou ze špatných sociálních podmínek. Odchází pak do kojeneckých ústavů, navíc nemocné …”
Podporovali vás rodiče ve studiu, nebo jste byl ambiciózní sám o sobě?
„Kombinace obojího. Maminka s taťkou ale na vzdělání apelovali. Nejvíc proto, že ho sami nemají a chtěli, abych se měl lépe než oni. Proto velké díky rodičům.”
Jak vidíte problematiku Romové a vzdělávání?
„Z mého pohledu se to v dnešní době hodně posunulo vpřed. Třeba díky stipendiím od Romea spousta Romů studuje velmi zajímavé obory. Na druhou stranu je nás ale pořád málo. Pořád je nutné mluvit o pozitivních příkladech, dávat vzory. Podmínky jsou stejné pro Romy i neromy. Možná, že startovní čára je různě obtížná, ale nakonec to zvládne každý, kdo chce a má ambice, motivaci a podporu.”
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
