Jízda na lochnesce

Když se mi něco nepovedlo, řekla moje babička, Irenko, není každý den posvícení. Ale jak tě znám, brzy zase bude! Moudře mě uklidnila a ještě mi zvedla sebevědomí.

„Tak jaká byla dovolená,“ zeptala jsem se esemeskou Lenky, své mladé kamarádky, když jsem pohledem do kalendáře zjistila, že by už měla být doma.

„Dovolená je za mnou. Skoro tři týdny jsme přežili oba. A bylo to krásné.“ Potěšila mě. První společné dovolené se totiž bála.

„Super! Tak to mám radost!“ Odpověď přišla okamžitě.

„Ale včera, když jsem přijela domů, jsem byla hodně, ale hodně smutná.“

Představila jsem si, jak já bych byla ve svých dvaceti letech šťastná, kdybych za sebou měla skoro tři týdny dovolené s klukem, se kterým chodím půl roku, a tak ode mě k Lence odletěla esemeska s mnoha otazníky.

„Smutná??? Proč?????“

„Mám hrozný strach, že udělám nějakou chybu a zjistila jsem, že na něho začínám i žárlit.“ Naštvala jsem se.

„Neštvi mě! Na chlapa žárlí slepice, která nemá sebevědomí! Jestli budeš hloupě žárlit, ztratíš ho, s tím počítej! Chce mít vedle sebe sebevědomou ženskou a ne žárlivou, ufňukanou slepici!“

„To právě nechci. Chci být sebevědomá. Ale bojím se. Musím být lepší. Nesmím se tolik bát.“

„Ty se nesmíš vůbec bát! NIKDY! Ty JSI sebejistá a suverénní! Ale jak s někým začneš chodit, přestaneš si věřit! Jsi nádherná holka, máš krásnou, náročnou práci, a máš kolem sebe lidi, kteří tě mají rádi právě za to, jaká jsi… Tak čeho se pořád bojíš?!“ Odpověděla až za deset minut.

„Nevím. Ale napsala jsem mu, ať mi říká všechno, co se mu na mně nelíbí. Abych se z toho poučila.“

Málem to se mnou seklo! Za všechno můžou mobily! Za mých mladých let jsem strávila se svojí láskou víkend, v neděli večer jsme si řekli, že za mnou v pátek večer zase přijede a šťastně jsme se rozešli po svých. Nebyly mobily, nebylo kam si zavolat, a tak nám nezbylo, než si věřit a nemít žádné pochybnosti o našem vztahu. Proč také? Právě jsme spolu strávili nádherné dny. V kině, na taneční zábavě, také jsme spolu vařili, jedli v posteli...

„Co ti na to napsal?“

„Nic. Neodpověděl mi.“

„A dobře udělal. Strávili jste spolu nádherné tři týdny u moře, a sotva se vrátíte, chceš po něm, aby ti napsal, co se mu na tobě nelíbí?! Aby ses z toho poučila?! Musí si myslet, že ti přeskočilo! Vzpamatuj se!“

„Já mám jen vždycky prostě strach. Se prostě bojím. Ty tvoje zprávy mi teď pomohly.

Vždyť víš. Jsem smolař.“ Naštvala jsem se ještě víc.

„Ty ale nejsi smolař, Lenko! Ty si vždycky všechno pokazíš tím, že si nevěříš a na chlapovi visíš! Taková ženská je pro chlapa obtížný hmyz, kterého se rychle zbaví! Za to, že se ti vztahy pokazily, si můžeš sama! Jenom ty sama! Nedělej pořád stejné chyby! Kašli na esemesky, že ti neodpověděl nebo ti odpověděl jedním slovem: Jo! Co jsme měli dělat my, když dřív mobily nebyly?! Prostě jsme si věřili. Ber to tak, že spolu chodíte a tečka. Buď v pohodě s tou krásnou jistotou, že se máte rádi a víc nechtěj! Protože tohle je život, Lenko! Ne to, co si napíšete nebo nenapíšete v esemeskách a v čem ty se plácáš jak v bahně!“

Esemeska od ní přišla hned.

„Vážně jsem se občas chovala jako trouba. Máš ve všem pravdu. Mám prostě strach. Zbytečný strach. Tyhle tvoje zprávy si musím uložit. Protože jsou pravdivé.“

Spustit audio

Související