Kašparova smrt zůstává tajemstvím, říká historik Jiří Kotyk

Pardubický kraj je křižovatkou dopravních cest i kolébkou dopravy. A my se tentokrát zaměříme právě na historii dopravy. Stačí, když vyslovíme jména Jan Kašpar, Jan Perner, Josef Ressel.

Pozvání přijal muž, který je spoluzakladatelem Společnosti Jana Kašpara, historik doktor Jiří Kotyk.

Narodil se v Pardubicích, letos oslaví své 70. narozeniny, působil jako vysokoškolský pedagog na univerzitě v Hradci Králové. Jeho společenský i profesní záběr je obdivuhodný. Jeho zájem se soustředil třeba na problematiku českého fašismu nebo nezákonné procesy v 50. letech. To ale není vše.

Věděl jste už na gymnáziu, že budete studovat historii?
Dá se říct, že ano. Já jsem absolvoval pardubické gymnázium v roce 1963. Jak víte, 60. léta byla lety jakéhosi politického uvolňování, takže ke mně prosakovaly při studiu a samostudiu – čtení knih různé zajímavé informace hlavně ze soudobých dějin 20. století. To mě zaujalo.

Průkopník české aviatiky se narodil v roce 1883 v Pardubicích a na stejném místě, tedy v Pardubicích, v roce 1927 zemřel. Asi se vás ptá na něj každý. Proč nás Jan Kašpar pořád tolik fascinuje?
No, byl to ten báječný muž na létajícím stroji, jak nám naběhne i starší český film, který tuto éru vynikajícím způsobem ukázal. My nemáme bohužel k dispozici přímé Kašparovy paměti, kde by popsal svůj život, ale díky vynikající monografii kolegy Pavla Svitáka z Prahy jsme poznali do detailu jeho život, který nebyl jednoduchý.

S životem Jana Kašpara je spjata řada legend, jak to tak bývá u významných mužů. Například ta, že svůj první dálkový let provedl proto, aby zapůsobil na svou bývalou přítelkyni, která se právě vdávala.
Ano, je to jedna z těch legend kolem Kašparova života. My vůbec nemáme prozkoumanou intimní část Kašparova života, jeho styky s ženami. I když viděl jsem velmi zajímavou fotografii z pardubického venkova, kde Kašpar je obklopen samými ženami. Bohužel nemáme žádné doklady, zdali se chystala svatba. Tam máme z hlediska poznání opravdu černé díry.

I jeho smrt v roce 1927 zůstává zahalena tajemstvím.
No, teď nedávno posunul velmi pěkně naše poznání pardubický kolega z Východočeského muzea pan Tetřev, který se zabýval pozůstalostí Jana Kašpara. Objevil tam bohužel i ekonomické příčiny Kašparova neúspěchu v podnikání se dřevem. Jeho spolupracovník a kolega v podnikání ho vysloveně podváděl a neinformoval o všech svých krocích. K tomu se přidaly zdravotní problémy, protože i dobový pardubický tisk z konce 20. let uvádí problémy s nohou, která se po úrazu nepříliš dobře hojila a veliké bolesti. Všechno se to tak nějak podivně propojovalo.

Mozaika na pardubickém vlakovém nádraží

Z oblohy se přeneseme na koleje, a to s dalším slavným mužem nejen pardubického regionu. Za pouhých 30 let svého života toho Perner stihl opravdu hodně. Po své misi v Rusku pracoval jako vrchní inženýr na generálním ředitelství státních drah v Praze. Tam se taky od roku 1851 spolupodílel na projektu železnice z Olomouce do Prahy v úseku z Pardubic so Prahy. Jak tehdy takové projektování železnice vypadalo? Jaké měli technické prostředky?
Všechno se dělalo takříkajíc na koleni. Vyměřovalo se, trasovalo se, všechno se krokovalo lidským krokem. Oproti dnešku byla situace samozřejmě na druhou stranu jednodušší v tom, že nebylo třeba dlouze jednat s majiteli pozemků. Ten vrchní inženýr měl i určitě právní pravomoci, které ho opravňovaly k tomu vyrovnat se s potenciálním uchazečem a zájemcem přímo a rovnou.

Perner je také tvůrcem první české železniční terminologie. Jaká slova jsou díky němu dnes pro nás naprosto běžná?
Pojem železnice se tenkrát rozepisoval dvěma slovy – železná dráha, viděl jsem také staročeské slovo drážeň ve smyslu nádraží. Bylo hlavně prestižní otázkou pro náš národ, zda dokážeme i v odborné terminologii konkurovat západním národům, ať už oboru němčiny, angličtiny. Šlo tedy opravdu o prestižní otázku ukázat, že český jazyk je schopen vymyslet vlastní smysluplné výrazy.

Kdo podle vás ovlivnil nejvíc pardubickou historii?
Například ve středověku rod Pernštejnů, který zcela zásadním způsobem ovlivnil přeměnu Pardubic na kamenné město. Z jakési dřevěné osady tu vyrostlo krásné a renesanční kamenné město. Pak za další velkou etapu bych považoval grinderské 19. století s osobnostmi, o kterých jsme si už povídali. Bezpochyby k hrdinné epoše tohoto města patří i protinacistický odboj za 2. světové války.

Alena Zárybnická a historik Jiří Kotyk

Které oblasti právě z naší historie zůstávají nejméně probádány? Je to totalitní období?
Já těžko mohu mluvit za archeology nebo za kolegy, kteří se zabývají například raným středověkem. Nepochybuji o tom, že každá část historie má svá temná místa, kterým je třeba se věnovat. Každý z těch specialistů a kolegů to bude cítit jinak. Kdybych měl mluvit za současné dějiny nebo dějiny 20. století, tam bych skutečně směřoval naší pozornost znovu k dějinám 2. světové války, které byly často dezinterpretovány. Nebál bych se vrátit dokonce do období první a druhé republiky, protože tam těch dezinterpretací a účelových dezinterpretací bylo velmi mnoho. Pokud se detailně probereme k dějinám 2. světové války, tak nám pak vyniknou i některé souvislosti a návaznosti na to období do roku 1948 a do let následujících.

Posledně seděl na vašem místě Roman Šebrle a nechal Vám tady otázku. „Chtěl bych se zeptat jako rodák z Lanškrouna, jestli se v okolí Lanškrouna nebo přímo tam najde nějaká historická osoba, která se tam narodila.“
Bezpochyby, tam těch osobností je kupa, ale za jednu z největších bych považoval Jana Marka Marciho z Kronlandu v podstatě rektora Univerzity Karlovy, po kterém jsou nazvána i veřejná prostranství v Lanškrouně. Já sám jsem měl kdysi možnost se ještě jako student věnovat dějinám Lanškrouna, sice v souvislosti s tím heinleinovským obdobím, kdy byl Lanškroun více německým než českým městem. Takže mě zajímalo, jak Němci podlehli vábení Hitlera a Heinleina. Dneska nás samozřejmě zajímá, proč tam docházelo k násilnostem na Němcích po roce 1945.

autor: ZAR
Spustit audio