Kdo není vytrvalý, nic nedokáže, říká houslista Michael Hejč

Svému řemeslu se věnuje už od tří let. Místo hry na klavír zvolil za svůj nástroj housle. Za svou dlouhou hudební kariéru spolupracoval se známými osobnostmi. Mým hostem dnes je houslista Michael Hejč.

Studoval hru na housle, pochází z Prahy, navštěvoval i základní uměleckou školu. V průběhu studia se zúčastnil celostátní houslové soutěže, kde získal třetí místo. A tak bychom postupně mohli jmenovat i další úspěchy a způsoby studia mého hosta Michaela Hejče.

Kdybych měla vypíchnout nějakou zkušenost, nějaký okamžik ve vašem životě, který má velký význam, bavili bychom se o době předstudijní, studijní a prvních koncertech, co by to bylo?

Myslím, že asi ten hlavní bude přechod z klasické hudby na moderní. Myslím, že v té době se to moc profesorům a na škole nelíbilo.

Jak skousli vaši vyučující to, že jste si pro diplomovou práci vybral houslistku Vanessu-Mae?

Dostal jsem za jedna, naštěstí to prošlo. Jak říkám, moderní hudba ještě v tom roce 2001, kdy já jsem začínal, tak to nebylo úplně jakoby košer pro klasiky. Klasickou hudbu miluju, klasická hudba mě naučila vlastně hrát na housle, ale pokud se tím chce člověk v dnešní době živit, tak prostě musí jít lidem naproti. To s klasickou hudbou nejde úplně dobře. 

Michael Hejc - Ram Pam Pam ( violin cover )

Proč myslíte si, že se vžilo přirovnání „chodit do houslí“? Byla to jedna z nejtěžších disciplín třeba na lidové škole umění?

Já jsem tím nějak moc netrpěl vyloženě, když jsem musel jít do houslí. Samozřejmě byly roky v pubertě, kdy se mi opravdu nechtělo. V dnešní době, já si myslím, to rodiče vnímají trošku jako kroužky než jako základní uměleckou školu. Přistupují k tomu trošku jinak a k té práci celkově přistupují jinak.

A co je největším problémem u mladých lidí?

Určitě ta vytrvalost u nástrojů a u houslí je důležitá. Bez toho to nejde a není to jenom u toho učení, ale potom máte to i v životě. Kdo není vytrvalý, tak nic nedokáže. Děti dneska prostě jsou flinkové, vytrvalost to tam není vůbec, nic neřeší. Mluvím z vlastní zkušenosti, protože vlastně sedmým rokem učím na základní umělecké škole, takže mám ty děti.

Čtěte také

Já jsem na začátku zmínila, že jste svoji práci psal o Vanesse-Mae. Proč jste si vybral právě ji?

No, jsem vždycky trošku rebel. To byla vlastně doba, kdy ona vylítala strašně nahoru. Všichni si brali baroko. A já říkám: „Udělám tohle, zkusím. Proč ne?“ Je pravda, že těch materiálů v té době bylo ještě strašně málo. To bylo nějaký 2003, myslím. Takže jsem to tak nějak splácal, ale dokončil jsem to a v školu jsem taky zvládnul.

Máte nějaký specifický vztah k nějakým konkrétním houslím?

Mám samozřejmě. Jsou to ty, co jsem dostal, mně bylo asi 13 let, když jsem udělal přijímačky na konzervatoř, dostal jsem celé housle. Samozřejmě i ta cenová nálepka je tam trošku větší, než u těch ostatních, ale učil jsem se na ně, v podstatě jsem se na nich naučil techniku, koncerty jsem na ně absolvoval, takže jsem s nimi vyrostl. 

Poslední album tvoříte pět let. Kde jsou největší zádrhele?

Asi moje nespokojenost. Víte co, když něco začnete dělat, děláte to dlouho, pak už se v tom začnete trošku babrat a možná to je na škodu, protože už si tam začnete nalézat prostě chyby - to se mi nelíbí a tyhle nástroje by mohly být jiné. Takže tohle je asi kámen úrazu.

A čím se váš projev liší od projevu ostatních houslistů?

Je to asi taky věkem. Když jsem začínal s tou moderní hudbou, tak jsem stál jako klasik, zavíral jsem oči a stál jsem na místě. V dnešní době si rád chodím, sednu si k lidem na židli, kolikrát i na klín, takže předávání té hudby si v dnešní době víc užívám. Myslím si, že by to mohli začít dělat i klasici. Trošku tam dát show. To je takové zvláštní slovo pro tohle, ale trošku vnést ty lidi do sebe.

Poslední otázku klade umělá inteligence a vás se ptá na to, co by asi vaše housle řekly, kdyby mohly mluvit. Chválily by vás, anebo by si na něco konkrétního stěžovaly?

Chválily by mě za to, že jsem s nimi neskončil a postěžovaly by si asi, že bych mohl víc cvičit. Rád bych si je vzal každý den aspoň, což už se v dnešním době prostě nestává.

Jaké jsou jeho zkušenosti z turné s Petrou Janů? Co nejvíce baví jeho studenty? Má nějakého studenta, který cvičí víc než ti ostatní? Kdy ho studenti nadchli i potrápili? U jaké skladby rozdává nejvíc sám ze sebe? Jak správně mají být uskladněné housle? Pro kolik hrál nejvíce lidí? Poslechněte si celé Zálety ze záznamu.

Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.