Když hrkne v televizi, jsme jedno ucho. A když zahrká partner?

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Bolest zad, záda, sezení (ilsutrační foto)

Určitě si už teď mnoho z vás uvědomilo, že „hrkání“ partnera většinou moc neslyšíme. A nemyslete si, že já jsem nějaká výjimka! Kdepak. Slyším pana Fuchse „hrkat“, ano, slyším, ale protože mám plno jiných věcí na práci, přikývnu, řeknu, vážně? Nepovídej... a tím to pro mě končí.

A víte, proč reaguju takhle? Protože pan Fuchs reaguje úplně stejně na moje hrkání! On dokonce ani neřekne, vážně? Nepovídej! Neřekne nic, i kdybych hrkala sebevíc!

Nicméně jsem z této své zkušenosti vyvodila, že partnery hrkat většinou neslyšíme, ale hrknutí sebemenšího pomocníka v naší domácnosti, slyšíme hned.

Pračka, lednička, splachování WC, a co teprve televize!? Jednou hrkne v televizi a všichni se můžeme přetrhnout, abychom zjistili, proč hrká! A to nemluvím o tom, když hrkne v autě, protože to bychom tu byli do večera!

Třeba to bylo dříve lepší. V domácnostech nehrkalo tolik pomocníků jako dneska, partneři na sebe měli víc času, víc se viděli, bylo kolem nich víc ticho, takže se i víc slyšeli. Třeba. Ale pojďme zpátky k dnešnímu hrkání.

Vypozorovala jsem, že muži mají na hrkání jemnější sluch.

"Co to je," zvedl nedávno pan Fuchs hlavu od plného talíře a já vůbec netušila, na co se ptá. "Co ta pračka vyvádí," upřesnil svůj dotaz a já pokrčila rameny.

"Co by? Ždímá."

"Ale nějak divně."

Zvedl se od stolu a šel do koupelny k pračce.

"To bude řemen," řekl. "Až dopereš, podívám se na to."

Podíval se a zjistil, že řemen je vytahaný, tak ho utáhl.

Když jsem to vyprávěla kamarádce, smutně se usmála.

„Vidíš, pračka hrkne, a oni to hned slyší. Jdou a opraví ji. A já můžu Petrovi stokrát říkat, že s ním nebudu chodit ve čtvrtek večer do hospody, kde se schází jeho parta, protože máme ve čtvrtek úřední den a mám toho za celý den dost, neslyší mě, je mu úplně jedno, co mu říkám! Je sedm a on řekne, Jaruš, jdeme, každý tam má svoji ženskou, já tam sám nebudu... Kdyby nám hrklo v pračce, to by slyšel hned.

A já hrkám každý čtvrtek, a nic. Jako bych nehrkala...“

Ale nemyslete si, že hrkají jenom ženy! I muži hrkají.

"To dneska zase přijdou holky," zeptá se muž, když vidí, že žena nahání děti spát a chystá v obývacím pokoji pohoštění. Žena se na něho překvapeně podívá.

"Zase? Chodí k nám přece jenom ve středu. V pondělí chodíme k Anetě a v pátek k Romaně."

"No právě," povzdychne si muž a ženu nenapadne, že jí tím chce říct, že je tři večery v týdnu, doma sám. Nenapadne jí, že jí to nechce říct naplno, protože ví, že je s dětmi celé dny a že se chce večer trochu odreagovat. Hrká tedy aspoň takhle, nenápadně a čeká, že to ženě dojde...

"Můžeš přece sedět s námi," nabídne mu žena s úsměvem, ale muž nechce.

Zaleze si do ložnice, kde si pustí televizi a za chvíli při ní usne...

Všichni víme, že všechny ty věci, které nám slouží, nejsou nesmrtelné a když jim něco je, začnou hrkat. A my jejich hrkání dříve nebo později uslyšíme a uděláme všechno pro to, aby byly zase v pořádku, a nehrkaly...

Nezdá se vám, že to skoro vypadá, jakoby všechny ty věci, které nám usnadňují a zpříjemňují život, měly pro nás větší cenu, než naši nejbližší?

Ti totiž mohou hrkat jak chtějí, a my je neslyšíme...

Spustit audio