Když na pódiu spadnou noty, musím si na ně sednout, říká o své pověrčivosti sopranistka Pavlína Senič
Patří k našim nejvýraznějším operním pěvkyním. Je držitelkou řady mezinárodních ocenění a také vyhledávanou pěvkyní státních hymen. V pořadu Alex a host prozradila, že je velmi pověrčivá.
„Pořád na něco ťukám. Když přes cestu přeběhne černá kočka, hned si plivu do rukávu. A když spadnou noty na pódiu a není tam orchestr, ale jen klavírista, tak si na ně musím sednout, aby ten koncert dobře dopadl a nepřineslo to smůlu. Takže mí posluchači a diváci toho byli několikrát svědky. Vždycky je na to upozorním. Nevím, jestli to bude věkem horší, ale takhle to mám,“ směje se uznávaná operní pěvkyně.
Temperament v genech
Sopranistka Pavlína Senič má srbské kořeny. Její otec byl Srb a v Srbsku trávila každé léto. „Tam jsem viděla, jak každý třetí kluk nebo holka hrají na nějaký hudební nástroj, mají kapely. Takže vlohy mám od tatínka. A maminka, protože byla bývalá učitelka, tak to podchytila a začala jsem chodit do lidové školy umění.“
Nejprve však hrála na flétnu. „Na tu jsem chodila ze zdravotních důvodů, protože mám extrémně úzký hrudník. Ale pak jsem hodně zpívala, od malička jsem chtěla být zpěvačkou. Flétna byla okrajová. Jsem ráda, že na ni umím hrát, ale necvičím a ani jsem nikdy neměla touhu hrát v orchestru. Zpěv byl pro mě priorita.“
Přiznává, že po předcích převzala povahu. „Jsem taková energická a co na srdci, to na jazyku, i když s trochou dávky diplomacie. Myslím, že kdo mě zná, cítí, že tam nějaké jižanské kořeny jsou.“
Opera Divas
Pavlína Senič vystupuje také s uskupením Opera Divas společně s Andreou Kalivodovou a Terezou Mátlovou. „Byl to můj nápad a fungujeme takhle už přes deset let. Zjistila jsem, že tady není žádné operní trio. Holky jsou moje spolužačky z konzervatoře. Šly jsme na kafe a tam to probraly.“
Nejen na svá vystoupení, ale i na tato jsou zapotřebí krásné róby. „Většinou si bereme dvoje troje šaty a zkombinujeme to na místě. Zakládáme si spíš na pestrosti, nemusíme být všechny v červené. Záleží na příležitosti, ale vždycky jsou to dlouhé večerní šaty.“
Podle ní už dávno neplatí, že operní divy musejí být korpulentní. „Záleží na repertoáru. Kdo zpívá Wagnera, potřebuje víc toho fyzična. Musí uzpívat třeba pět hodin. Na to nemůže být věchýtek. Ale kdo zpívá Mozarta, je daleko subtilnější. Doba korpulentních pěvkyň je pryč, naopak všichni režiséři chtějí krásné, mladé, šikovné zpěvačky a zpěváky. To už se to strašně změnilo.“
Kde končí šaty, o kterých ví, že už si na sebe nikdy nevezme? Jak vzpomíná na koncertování s rockovou kapelou? Jakou prevenci dělá před sezónními virózami? Kdy měla vážné obavy o svůj hlas? Jaký má vztah k Itálii, kolébce operního zpěvu, a co říká o italském publiku? Poslechněte si v pořadu Alex a host.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
