Kniha Od jišuvu k Izraeli popisuje počátky izraelského státu

Aktivistická sionistická levice, která dominovala izraelské společnosti až do druhé poloviny 70. let minulého století, prošla během svých počátků pozoruhodným historickým a ideologickým vývojem. V první polovině 20. let byla ideově vyhraněným a mimo Palestinu relativně okrajovým seskupením. V důsledku 4. židovské přistěhovalecké vlny a následné ekonomické krize let 1926-27 aktivistická levice opustila dosavadní taktiku dobrovolné segregace. Oslabené pozice oficiálního vedení po roce 1929 využila dominantní dělnická strana Mapaj, aby upevnila vlastní pozice v diaspoře. V roce 1935 již dosáhla uvnitř sionistického hnutí dominantního postavení. Spojenectví s americkými sionisty využil předák této strany David Ben Gurion a v prosinci 1946 definitivně odstranil Chajima Weizmanna z postu prezidenta Sionistické organizace. Následně pak Ben Gurion nastolil aktivistický kurz ve vztazích s britskou mandátní mocností. Tehdy vzniklé organizace dělnického hnutí - odborová federace Histadrut a domobrana známá jako Hagana - se později projevily jako nezbytný institucionální základ izraelské státnosti. Naprosto opačný byl naproti tomu vývoj revizionistů, z nichž později vzešla izraelská pravice. Revizionisté původně nepředstavovali ideologicky motivovanou opozici. Jejich radikalismus spočíval spíše v konkrétních požadavcích vůči mandátní správě. Chabá organizační struktura a volně koncipovaná ideologie umožnily, že do hnutí vstoupily početné skupiny extremistů s odlišným světonázorovým pojetím, než měli jeho zakladatelé. Spory o formu vztahů s dosavadní Sionistickou organizací vyústily v letech 1929-1933 v krizi uvnitř původního vedení, z nějž byla většina zakladatelů postupně vypuzena. Nová sionistická organizace založená v září 1935 se již těšila značně pochybné legitimitě v rámci sionistického hnutí. Ke konci 30. let otěže vedení fakticky přejali extremisté z polské větve revizionistů.

Z retrospektivního pohledu je především zajímavé, že oba dominantní směry izraelské politické scény vzešly z původně radikálních a okrajových odnoží sionistického hnutí. Zatímco aktivistická levice byla schopna v pravý čas proměnit svůj ideový profil ve prospěch národních zájmů, extremismus pravicových revizionistů se naopak pozvolna stupňoval. Za pozornost v této souvislosti stojí rozdíly mezi původním vedením revizionistů a radikály, kteří hnutí následně ovládli. Původní vedení bylo paradoxně v řadě ohledů, např. v otázce vztahů k Velké Británii, podstatně blíže umírněnému postoji nežli představitelé aktivistické levice. Neschopnost vybudovat životaschopnou mocensko-organizační základnu a zdecimování východoevropské židovské diaspory však vedly k porážce pravice.