Lidé dokáží inspirovat. To je pro mě nejdůležitější, usmívá se meteoroložka Alena Zárybnická

Naším dnešním milým hostem, na kterého jsem se moc těšil, je meteoroložka a moderátorka Alena Zárybnická. Kolik let už to je, co jsme spolu dělali naposledy rozhovor?
Ano, jsou to 3 roky.

Maftyzačka si vzpomněla, správně jsi to spočítala.
Naopak, maftyzáci většinou vůbec neumějí počítat. Ale já jsem byla špatným studentem na té Matematicko-fyzikální fakultě, takže jsem si schopnost umět sčítat tak do těch 3 až 5 zachovala.

Já jsem si našel, že jsme spolu dělali rozhovor 16. prosince roku 2014.
No, výborně, tak to bych nedala. Kdy jsme se viděli v tomto smyslu naposledy.

Ty spolupracuješ s Českým rozhlasem Hradec Králové a Českým rozhlasem Pardubice už tedy tři úžasné roky. Našla jsi v té rozhlasové práci zalíbení? Tenkrát jsi mi říkala, že v televizi, když načítáte nějaký komentář, tak se ti do toho studia moc nechce.
To je pravda. Jestli mám z něčeho takový zvláštní až stísňující pocit, tak jsou to místnosti, kde se přesně čte slovní doprovod k obrazovým materiálům. Naštěstí mě tohle potkává jen velmi výjimečně. A je pravda, že ani po těch 20 letech jsem si na ten pocit v té zvukové místnosti v podstatě nezvykla. A je i pravda, že v Záletech pro je mě nejhorší okamžik, ale teď v tom dobrém slova smyslu, kdy se musím absolutně soustředit, ten začátek, kdy představuji hosta. V okamžiku, kdy si začneme povídat, tak je to všechno pryč a najednou se cítím dobře. Protože ten člověk přirozeně reaguje, krásně si popovídáme. Je to takové, jako kdybychom si někde v kavárně spolu sedli ke stolu a dali si v těch Záletech rande.

Alena Zárybnická|foto: Honza Ptáček

To první seznámení je totiž strašně důležité. Když zavzpomínáš, byl nějaký host za ty 3 roky, který tě vyloženě zaskočil a překvapil?
Každý. A teď bych spíš měla hledat přívlastek, jakým způsobem mě zaskočil. Nikdo není stoprocentně takový, jakého jsem si ho při přípravě, když se na rozhovory chystám, představovala. Já si vždycky strávím minimálně den přípravy s tím člověkem. Vlastně mám pocit, že za ten den už jsem ho poznala. A pak přijde někdo úplně jiný, než jsem původně čekala, krásně si s ním popovídám. A vede to nakonec i k tomu, že nic z toho předpřipraveného scénáře nepoužiji, nebo použiji jen malou část. Lidé dokáží představit svoji práci a svůj život nesmírně zajímavě a dokáží inspirovat. To je pro mě nejdůležitější. To je to, co míří k těm posluchačům. A samozřejmě občas se i dočkám těch odpovědí, ne, nevím, neznám, nebyl jsem.

A to je potom těžké.
Ale v tom případě pak svoji velmi důležitou úlohu sehraje ten předpřipravený mnohastránkový scénář. Protože by v tom byl čert, aby se nenašlo něco, o čem si můžeme dál povídat.

Jaký byl tvůj nejnovější host? Natáčela jsi v pardubickém Východočeském divadle silvestrovský pořad s Halinou Pawlowskou.
Natáčely jsme v Divadle 29 silvestrovské Zálety a tam jsme měli tu možnost nejenom si popovídat s Halinou, ale i představit Michala Horáka, mladého hudebníka, který hraje prakticky na cokoliv, co si může s sebou do studia přinést. Halina byla výborná. Já jsem se na ty Zálety nesmírně těšila. A bylo i fajn to, že jsme si i vzájemně předávaly tu moderátorskou úlohu, kdo se ptá a kdo odpovídá. Zkrátka její profese se nezapřela. A připomínali jsme její Na větvi, které vysílá tady v Českém rozhlase. A Michal Horák dokázal během té hodinky, co jsme si s Halinou povídaly, složit písničku na naše přání ze slov, která jsme mu zadaly. Já jsem si vložila své oblíbené slovíčko zálety, Halina přidala svého oblíbeného outloně, objevila se tam, tuším, ještě karamela, jižní šejk a to páté slovo si nepamatuji. Ale každopádně na Silvestra po deváté ráno si můžete poslechnout nejenom Halinu, ale i úžasného Michala Horáka.

Alena Zárybnická spolu s Halinou Pawlowskou|foto: Zdeněk Novák

Ty jsi na roztrhání, pořád někde lítáš. Ty tvé Zálety, to je možná jediné místo, kde teď stále nelétáš, tak to je ten větroň asi.
Přesně tak, na toho už v posledních letech nezbývá čas. My od té doby, co žijeme na horách, tak nemám tolik času, abych se tomu mohla věnovat tak, jak to bylo dřív. A pravdou je, že létání patří ke sportům, které buď člověk dělá naplno, pak ho to těší, baví a není sám sobě ani ostatním nebezpečný. V okamžiku, kdy je těch povinností víc a ta hlava by v tom větroni utíkala ke starostem, povinnostem, k práci, tak to v podstatě nemá smysl. Ale čas si na to chystám a myslím si, že až jednou budu starší a třeba nebudou existovat Ježíškova vnoučata, tak sama sobě budu plnit přání a budu se ráda vracet do kabiny větroně.

Mohl bych také vidět Alenu Zárybnickou sedět jen tak doma třeba u pletení?
To všechno bylo. Já jsem byla schopná udrhat takový ten závěsný květináč, sovičku sedící na klacíku, tašku jsem si udrhala, pletla jsem si svetry, na to všechno byl čas, když byl člověk mladý. Nevím, čím to je, buď skutečně těch povinností přibylo, to je varianta A. Nebo varianta B je, že už toho nestíhám tolik jako zamlada. A to je možná taky dost pravděpodobná příčina.

K tomu létání tě přivedl tatínek?
Já jsem vyrůstala na letišti. Můj tatínek létal na větroních i motorově dlouhou dobu. A mě to bavilo. Naopak mě od toho maminka zvlášť zrazovala. Logicky, měla strach. Já jsem pak pochopila, když své první sólo letěl můj syn, jak se musela cítit moje maminka. A to já jsem "letectví" rozuměla, ale ona byla laik a nebyla si tak úplně jistá v tom, co to vlastně obnáší. A že nakonec jsou daleko rizikovější sporty, než létání samotné. Ale bavilo mě to, těšilo mě to. Takže mi přišlo úplně normální začít v 15 letech na větroni.

Alena Zárybnická|foto: Honza Ptáček

Někde jsem četl, že už v těch 15 letech jsi měla nějaký svízelnější okamžik za tím kniplem.
To se stane každému pilotovi, že se dostane do situace, kterou musí rychle vyřešit. Tam běží čas daleko rychleji, než tady na zemi, rozhoduje se v řádech vteřin. A byla to situace nepříjemná. Na druhou stranu je to dobrá zkušenost. Nemohla jsem vybrat vývrtku, protože jsem neměla tu správnou hmotnost na to, aby to letadlo bylo dobře řiditelné. A od té doby jsem potom létala ještě s těžším závažím, aby k té situaci nedošlo. Ale tím, že člověk nějaký potenciální karambol vyřeší, tak z toho má potom radost a dokáže se z toho poučit. A to podle mého názoru platí nejen při létání. V okamžiku, kdy se nám do života postaví nějaká bariéra, stojí před námi něco, co považujeme za obtížné zvládnout a překonat, a potom to dokážeme překonat, tak je to pro nás poučením. A možná i dodáním jakési, řekněme, sebedůvěry. A toho, že víme, když se zase do podobné situace dostaneme, že to dokážeme.

To se ostatně hodí určitě i v televizi, ne?
Kdekoliv. To se hodí úplně kdekoliv.

Jaký je pro tebe život na horách? Máš čas si ho pořádně užít a vychutnat?
Pohyb ve volném terénu na horách má svá rizika, ale je to neskutečné v tom slova smyslu, že se stává, že za den, kromě toho parťáka, kterého máte sebou, nepotkáte prakticky skoro nikoho. A ten klid a svoboda a příroda. Opuštěné hory jsou nejkrásnější hory na světě.

Alena Zárybnická a Jakub Schmidt ve studiu Českého rozhlasu Hradec Králové|foto: Radka Šubrtová

Ty jsi meteoroložka, tak se musím zeptat, jestli budou ty letošní Vánoce bílé nebo na blátě? Na horách už sníh je.
Máme přes metr sněhu na hřebenech, alespoň v některých místech. V Krkonoších obvyklá hodnota té výšky sněhové pokrývky je kolem 50 centimetrů. Tak si myslím, že by musela přijít setsakramentsky pořádná obleva, aby tohle roztálo. A tu v následujících 10 dnech, jak jsem se dívala na ty střednědobé výhledy, nevidím. Tak je velká šance, že na horách sníh zůstane. Ale jestli se sníh objeví na Vánoce i v nižších polohách, tak to můžeme začít meteorologicky správně odhadovat tak 10 dnů před tím.

Aleno, ty se také chystáš natočit s Ladou Klokočníkovou Zálety naruby. Co to bude?
Přesně tak. A na to se moc těším, protože to budou zase ty okamžiky, které jsem si užívala s Halinou. Budou se měnit úlohy a já se těším na Ladu, protože je to dáma, jejíž práce si v Českém rozhlase já osobně nesmírně vážím. Budou to první Zálety, které budeme vysílat po novém roce, po těch silvestrovských. Ale já jsem na to zvědavá i kvůli posluchačům, protože mě zajímá, jak bude vypadat hradecký a pardubický Český rozhlas v roce 2018.