Mají hokejisti o reprezentační dres stále zájem?

Bývaly doby, kdy se tou nejspolehlivější poukázkou na respekt a obdiv hokejových fanoušků stala pro hráče nominace do reprezentačního týmu. Pěkných pár let už sice používáme poněkud jiná měřítka a na dálku tleskáme především těm našim borcům, kteří se umějí prosadit v zámořské NHL, ale na druhé straně stále očekáváme, že česká reprezentace nezůstane nic dlužna slavné tradici.

"My chceme gól," skandují čeští hokejoví fanoušci rovných sto let. A gólů, kterých se dočkají v mezistátních zápasech, si dokáží dvojnásob vážit. Platí však totéž o samotných hráčích, jejichž plány bývají spojeny se slavnými a dobře situovanými kluby? "Reprezentační dres obléklo na 800 hráčů. Je to obrovské množství, co vrcholovým hokejem prošlo lidí," mohl konstatovat Karel Gut, bývalý hráč, trenér, funkcionář a také spoluautor nedávno vydané knihy 100 let českého hokeje.

V onom seznamu jmen obdivovaných několika generacemi fanoušků nemůže chybět ani jeden z nejlepších světových brankářů 70. let Jiří Holeček. S hokejem začínal na dnes už neexistujícím rybníčku v Praze na Žižkově. A na místo zámořské NHL, která byla tehdy pro naše hráče nedostupnou končinou, si nechával zdát o reprezentačním dresu. Jak tedy tento bývalý vynikající gólman a rekordman mezi našimi brankáři v počtu odehraných mezistátních zápasů komentuje zájem dnešních špičkových hráčů o místo v reprezentačním týmu?

"Rozdílné to je. Záleží také na tom, jaká je skladba reprezentace. Hráči si už rozmýšlí, jestli mají šanci na nějaký větší úspěch na akcích, jaký je tam trenér. Poslední roky byli hráči, kteří odmítali spolupracovat a hrát za reprezentační mužstvo. S příchodem Růžičky se zase všechno vrátilo do starých dobrých kolejí. Neznám nikoho, kdo by mu odmítl. Možná přesvědčí společně s Jágrem i Straku, aby ještě nekončil," řekl Jiří Holeček.

Je hodně těch, pro které zůstanou hokejové úspěchy Jiřího Holečka nedosažitelnou metou. Desetkrát startoval na světovém šampionátu a pětkrát byl vyhlášen nejlepším brankářem turnaje. Byl při tom, když naše reprezentace vybojovala v 70. letech trojí zlatý úspěch. Co ale on sám může na oplátku závidět těm, kteří přišli po něm a kteří mají možnost dobře prodávat svoje hokejové umění kdekoliv ve světě?

"Že budou zabezpečení až do smrti. Nemusejí čekat, až půjdou do důchodu a čekat, co jim stát za celoživotní sportování a medaile dá. Dneska žiji z důchodu," uvedl legendární brankář. Jak se dnes častěji říká, o peníze jde až v první řadě. Že by se ale kvůli tomu ocitala hokejová reprezentace v postavení mimo hru?

Holík: Kdybychom měli takové možnosti, byli bychom stejní

V době, kdy je důležité umět dobře počítat, může být pozvánka do reprezentačního týmu sváteční událostí. Nespokojíme se ovšem pouze s jedním hlasem. Jsou tu bývalí nebo současní reprezentanti mající na věc svůj názor.

Čas se vrátit nedá a těm dříve narozeným hráčům už nikdo nenabídne šanci zahrát si třeba v zámořské NHL nebo jinde ve světě. Neznamená to ale, že by v jejich hokejovém životě nebyly chvíle, na které dodnes vděčně vzpomínají. Jako třeba nejlepší střelec ligové historie Milan Nový: "Rok 1976, to jsem měl štěstí od začátku až do konce sezóny. S Kladnem jsme vyhráli titul, byli jsme mistři světa, na Kanadském poháru jsme byli dobří, na olympiádě."

Ale například také Jiří Hrdina, který pronikl do zámořské NHL a dokonce třikrát držel v rukou slavný Stenley cup si dodnes se stejnou radostí připomíná zlato ze světového šampionátu v roce 1985 v Praze. "Byla to jiná doba. Potkávali jsme se ne sice s nejlepšími Kanaďany, ale zase Rusové měli skvělý tým, takže mistrovství světa byla stejně obtížná, jako jsou dneska," vzpomněl Jiří Hrdina.

A jak by se měli tvářit na pozvánku do reprezentace současní špičkoví hráči? "Pokud Vláďa Růžička zavolá jakémukoliv hráči, tak určitě ani jeden z nich reprezentovat, pokud mu to zdraví a možnosti dovolí, neodmítne. Tak by to i mělo být. Myslím, že každý z těch hráčů to cítí, že hrát za národní tým je obrovská čest a je to nejvíc, co člověk může odehrát," doplnil Jiří Hrdina.

Bývalý kapitán reprezentačního týmu František Pospíšil ale bere v potaz, že ne každý hráč má svůj žebříček životních a hokejových priorit postavený na stejných hodnotách. "Je to závislé na tom, jak jsou úspěšní ve svých klubech anebo jaká se sejde parta kolem hráčů. Někteří s tím trochu spekulují, ale to patří k jejich právu," vysvětlil.

Také český rekordman v počtu odehraných mezistátních zápasů Jiří Holík bere v potaz, že doba se změnila a že o hokejových poměrech platí totéž. "Pro nás byl nároďák vrchol, kam jsme mohli dosáhnout se svým hokejovým uměním. Tihle kluci mají možnost jít do světa. Myslím si, že většina hráčů ráda reprezentuje, i když toho mají opravdu někdy dost. Někdy slyším kritiku, že hrají jenom za prachy, my bychom nebyli jiní, kdybychom takové možnosti měli. Byli bychom stejní, jako jsou dneska ti kluci. Nezávidím jim to, přeji jim to, že doba se změnila, že si mohou hokejem vydělat. To je v pořádku," svěřil se se svým názorem Jiří Holík.

Probíhající sezóna ovšem ukazuje, že omluvenek dostává trenér Růžička jako šafránu. A to vesměs od hráčů, kteří opravdu nejsou fit. Díky tomu, že se řada našich špičkových hokejistů přestěhovala ze zámoří do Ruska, jsou teď k dispozici nejen pro světový šampionát, ale i pro všechny turnaje Euro Hockey Tour včetně toho, který začíná dnes pro český tým utkáním se Švédy.

"Reprezentace je věc, kterou jsem od mala chtěl hrát a je to pro mě čest, takže žádné váhání nebylo," řekl útočník Josef Vašíček působící v Jaroslavli. Obránce Karel Pilař, oblékající dres Magnitogorsku, se také nepotřeboval dlouze rozhodovat. "Těšil jsem se a byl jsem rád, když pozvánka přišla. Už na prvním srazu jsem byl zraněný, takže jsem se do sestavy nedostal. Zápasy nám dají hodně, hrajeme za naší republiku, takže jsem za to rád," dodal obránce.

Kaberle: S brzkým odchodem bych nepospíchal

Hostem cyklu Pod kůži byl František Kaberle - muž, který nepochybně může zasvěceně povyprávět o tom, jaký byl a je vztah hokejistů k reprezentaci. František Kaberle je bývalý úspěšný obránce, který pomáhal v letech 1976 a 77 československému týmu získat na mistrovství světa dvě zlaté medaile, ale také je otcem dvou slavných synů - Františka a Tomáše. Oba už delší dobu hrají v zámořské NHL, ale oba jsou známi i tím, že pokud je to jen trochu možné, vždycky jsou k dispozici pro českou reprezentaci.

František Kabele se domnívá, že jeho synové měli v otázce reprezentace vždy jasno. "Nezaznamenal jsem, že by se jim nechtělo nebo si toho nevážili. Takový případ jsem nikdy nezaznamenal," uvedl bývalý hokejový reprezentant.

Osobnost trenéra reprezentace hraje při sestavování týmu pro světový šampionát nebo pro olympijský turnaj velmi důležitou roli. Právě to může rozhodovat o tom, zda hráči mající za sebou velmi náročný program v klubech, řeknou ano. "Jednou jsem to s nimi konzultoval a oba mi řekli, že je jedno, jestli je tam Petr nebo Pavel... Jdou hrát za národní tým, je to pro ně čest," přiblížil postoj svých synů k reprezentaci František Kaberle.

Jsou ale hráči, kteří touží už v šestnácti, sedmnácti letech odejít do zámoří a zkoušet tam štěstí stůj co stůj, aniž by měli reálnou šanci prosadit se do NHL. "Odchod také souvisí s budoucími finančními výhodami. Ale ne všichni si uvědomují, že i u nás je možné vyrůst v kvalitního hráče. Hodnotil bych to individuálně, případ od případu. S brzkým odchodem do zahraničí bych ale moc nepospíchal," dodal František Kaberle.

Do Česka stále míří skoro 700 miliard korun z evropských strukturálních fondů. Zájem o ně je obrovský, ale i úspěšní žadatelé si stěžují na vyčerpávající byrokracii. Bude někdy čerpání evropských peněz jednodušší? Nalaďte si v pátek 19. prosince Radiožurnál po 11. hodině.

Náměty na reportáže a dotazy můžete posílat na e-mailovou adresu podkuzi@rozhlas.cz.