Miluj bližního svého jako sebe sama

Milovat spravedlivé, hodné lidi nevyžaduje mnoho úsilí. Potíž nastává, máme-li milovat ty, kdo si jakoby naši lásku nezasluhují. Jeden z chasidských mistrů řekl: "Kéž bych dokázal milovat ty největší ze spravedlivých tak, jak Bůh miluje ty nejhorší mezi všemi lidmi." A zakladatel chasidismu Israel Baal Šem Tov řekl: "Bůh je nehmotný, neviditelný, nedotknutelný, a proto může být pro mnohé těžké milovat Ho. Královskou cestou, která vede k lásce k Bohu, je láska ke všem lidem bez rozdílu."

V podobném duchu se vyjadřuje již jeruzalémský Talmud. Můžeme se zde dočíst, že člověk by neměl usilovat o odplatu vůči tomu, kdo ho nějak poškodil, zranil nebo urazil. Je tomu totiž stejně jako by si někdo poranil levou ruku a chtěl potrestat vlastní pravici, protože mu způsobila bolest. Jestliže se člověk skutečně vciťuje do jiných lidí, jestliže své bližní opravdu miluje jako sebe sama, potom nemůže tužit po odvetě, protože by si počínal stejně, jako by se sám trestal. Můžeme tak soudit proto, že lidská duše je součástí samého Boha a Bůh představuje naprostou jednotu. Všechny lidské duše tak v podstatě tvoří jednu. Oddělenými, navzájem rozlišenými bytostmi jsme jen díky svým fyzickým tělům. Tou měrou, jakou zdůrazňujeme tento fyzický aspekt našeho bytí, se lišíme od jiných lidí. Pokud však našim fyzickým rozdílům nepřikládáme důležitost a dáváme přednost prvenství duše, potom cítíme jednotu se všemi lidmi a můžeme k nim přistupovat stejně láskyplně jako k sobě. Zkušenost nás učí, že lidé, kteří takto jednají, dosáhli právě takového stavu vědomí. Jejich spiritualita je natolik prostupuje, že své tělo podřídili duši. Tehdy se také jejich duše může proměnit, aby se v bratrské jednotě propojila s dušemi jiných lidí. Praotec Abrahám o sobě v První knize Mojžíšově říká, že je jen "prach a popel". Abrahám se svými pokornými slovy snažil Boha přesvědčit, aby ušetřil město hříchu Sodomu. Praotec Židů mohl takto promlouvat jen proto, že jeho tělo již pro něj ztratilo důležitost. Považoval se za pouhý prach, jeho hmotná schránka jako by přestala existovat, a plně tak uvolnila prostor hlasu duše.

K tomu však židovská tradice dodává, že samotné popření sebe sama nemusí být dokladem lásky k Bohu a člověku. Nelze totiž vyloučit, že postění se, trýznění těla nedostatkem jídla, vody, tepla může být i projevem lidského egoismu. Co když člověk podstupuje odříkání spíše pro sebe samého - z vlastní pýchy, hrdosti, domýšlivosti - než pro jiné? Judaismus proto soudí, že pokud člověk nečiní něco i pro jiné, nemůže to být považováno za oběť.

Smysl individuálního života lze nalézt jen tehdy, je-li svět smysluplný ve svém celku. Tento smysl je dán Boží přítomností. Tóra Židy vyzývá, aby se k Bohu přimkli. Jak je možné to učinit? Tím, že napodobujeme Boží činy. Talmud říká: "Tak jako Bůh miluje, tak miluj i ty. Jako je Bůh milostivý a slitovný, tak buď milostivý a slitovný i ty."