Monika Absolonová: Tréma se se mnou táhne celý život
Vracím se do listopadu roku 2025 a budu citovat svého hosta. „Nejdřív Thálie, pak kluci narozeniny, pak Slavík. Nesmírně si vážím hlasů od vás. Být po třetí bronzová je krásný. Stěží se tomu věří. Vyhlásím listopad jako nejlepší měsíc roku.“ Mým hostem je Monika Absolonová.
Když jsem se chystala na toto setkání, hledala jsem pěvecké začátky Moniky Absolonové. Při té příležitosti jsem vlastně došla až do střední hotelové školy v Praze, kterou na přání rodičů absolvovala. Pěvecké začátky jsem našla v roce 1983, kdy jako tehdy sedmiletá nastoupila do Kühnova dětského sboru. A potom od devadesátých let zpěv u Lídy Nopové.
Kdybyste měla vzpomenout něco, co vás provází celým životem a třeba i momenty, které musíte vyřešit, protože to zkrátka třeba není příjemné, nebo naopak je velmi veselé?
Jako vzpomenout si na nějakou věc, která se táhne se mnou celý život? Asi tréma, tu jsem měla vždycky a moc se to nelepší. A asi to, že jsem nějakým způsobem byla, nevím, jestli použít slovo jiná je výstižné, ale rozhodně jsem vždycky nesplývala úplně s davem. Ať to bylo právě ve sboru, kde všechny děti poslouchaly vážnou hudbu, já poslouchala Michala Davida.
Vždycky jsem byla něčím trošku mírně vyčleněná, ale jak řekl jeden můj teď už kolega, tenkrát to byl mladý, krásný model, Bořek Slezáček, někdo na mě měl nějaké řeči a mně bylo těch devatenáct, on říkal: „Nech Moňu bejt, ta nás všechny udolá svojí dobrotou.“ Tak nevím, jestli dobrotou, ale to, že jsem věci v životě musela udolávat, je prostě pravda.
Poslední vaše album se jmenuje Láska.
Ano, jmenuje, vyšlo minulý rok na Valentýna. To album bylo pro mě zásadní, protože vyšlo jako autorské po 21 letech. Je to neuvěřitelné, jak ten život plyne. Já jsem mezitím vydala nějaké desky, ale tím, že nejsem autor, nemám doma přebytek písní. Nemám umělecký přetlak, abych svoji tvorbu chtěla dávat ven. A vlastně jsem mezitím vydala vánoční album, vydala jsem album muzikálové. Mám pocit, že jsem spíš komunikační. Radši vystupuji, než abych byla zavřená ve studiu, tak jsem to tak jako odsouvala. A až po albu, které bylo vánoční a lidem se moc líbilo, jsem si říkala, že bychom možná měli udělat nějakou sólovou desku.
Nedávno byla při koncertě Štefana Margity v O2 aréně a hned vedle do prostoru se chystá v říjnu. Mám tu poznámku Monika 3.10..
Ano, budu v O2 univerzu mít Monika 50. Jak jsem minulý rok vydávala to album, tak jsem dělala rozhovory, lidi se mě ptali, co na to říkám, já jsem říkala, že nic. Nikdy se mnou žádný věk nezacvičil, ale přiznám se, že teď to se mnou začíná cvičit. Vlastně jsem si to způsobila sama. Jak člověk žije v různých předsudcích a já se snažím je nemít, ale co se týče věku a váhy, tak mám celoživotní, ale není to vůči ostatním lidem, je to vůči sobě.
Já si úplně přesně pamatuju dobu, kdy jsem říkala, když mi bylo těch 17 let, začínala jsem, že 25 a pak už jsou lidi úplně trapní a staří. To jsem záhy přehodnotila. Pak jsem si říkala, že staří jsou, když jim je 50. A mně už 50 bude a já si stará vůbec nepřijdu. Mám kamarády, kteří jsou většinou starší, a v životě by mě nenapadlo jim tenhle přívlastek přidat. Jsou všechno možné, jenom ne staří.
Někdy mám pocit, že jsem ten život promarnila, že jsem některé věci propásla.
Tak si sama se sebou bojuji zvláštní bitvu. Jestli teda budu už od září stará, protože já mám narozeniny 27. září, nebo jestli budu už dospělá, nebo jak s tím naložit. Není to tak, že by mě to trápilo, ale spíš se nad tím pozastavuji. Taky se pozastavuju nad tou, nechci říct, že konečností, ale jak se to nějakým způsobem blíží.
Vlastně někdy mám pocit, že jsem ten život promarnila, že jsem některé věci propásla, že jsem měla pocit, že na to mám čas, že jsem se intenzivně věnovala té práci, teď si říkám, jestli to mělo smysl.
Je tam něco na tom koncertu, na co se opravdu těšíte?
Já se těším, až to budu mít za sebou. My jsme se jednou o tom bavili s Ríšou Genzerem, s kterým se známe sto let. Když jsem mu popisovala svoje stavy před vystoupením, on na mě koukal a říkal: „Můžeš mi říct, proč to děláš?“ Ale já jsem potom na tom jevišti šťastná. Když slezu a budu mít pocit, že jsem vydala maximum a že mě to bavilo a že diváky to bavilo a že všechny kolegy to bavilo, to je můj splněný sen.
Třeba může se stát, že nebudu mít hezký pocit, protože mám ze sebe málokdy stoprocentní pocit. Když uslyším tu odezvu od diváků a od kolegů na jevišti, budou mít oni dobrý pocit, tak budu ráda. A možná si ten večer užiju. Já si většinou nějaké věci, které se mi povedly, uvědomím až o mnoho let později.
Poslední otázku klade umělá inteligence. Kdybyste měla napsat libreto k muzikálu o svém vlastním životě, který by se odehrával za dalších třeba 20 let, jakou emoci by měla mít úplně poslední píseň v závěrečném dějství, aby se diváci v hledišti upřímně usmívali?
Kdybych měla napsat libreto o svém životě, tak by to byla tragikomedie, to je úplně jednoznačné. Mám pocit, že každý žijeme nějaký život a i u mě je to opravdu nahoru po schodišti dolů v mnoha ohledech. Na konci, aby se usmívali? Já bych spíš chtěla, aby odcházeli nějak smíření a možná dojatí. Aby to předalo nějakou emoci. Ta poslední scéna by měla být krásná.
Kdy začala vařit a proč? Dokáže vybrat jednu jedinou svoji píseň, kterou by poslala do světa? Která by to byla? Proč nemá ráda konce? Proč na svém koncertě nebude mít hosty, kteří by s ní zazpívali? Za jakou roli získala Thálii? Kdy se bála, že její kariéra končí? Poslechněte si celý záznam pořadu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
