Na Mont Blancu jsem byl naposledy v 76 letech, to pro mě byl ještě výlet

Hostem Záletů je horolezec Jan Červinka, který v roce 1973 založil ve Vrchlabí horolezecký oddíl. Lezl na Kavkaze, Hindukúši, Himalájích, na Aljašce i v Andách.

Od roku 2004 je čestným členem Českého horolezeckého svazu. Je nejen skvělým horolezcem, ale také mužem pevných morálních postojů.  V srpnu 1968 se zřekl sovětských vyznamenání na protest proti okupaci Československa. Na Mont Blanc vystoupal naposledy v roce 2006 a to mu bylo 76 let.

Vy jste se stal členem prvního Československého horolezeckého družstva. Jak to tehdy probíhalo a jak se vybíralo pár účastníků, kteří se stali členy reprezentačního týmu?

„Kraje tam nahlásily svoje horolezce a já byl nejmladší a pak tam byl ještě jeden horolezec Trousílek nejstarší. A všichni už byli vybraní a já tam zůstal na ocet a pan Trousílek , nikdo s ním nechtěl lézt. On se na mě podíval a říká: Co ty tady vlastně? Umíš horolezit? A já říkám, že něco jsem už vylezl. A on řekl, že to se mnou zkusí. Na závěr bylo vybráno ze sedmdesáti lidí jedenáct, kteří byli v reprezentačním družstvu. Každý rok se musely podávat výsledky a ten mančaft se měnil podle výkonnosti.“

Na Mont Blanc jste naposledy vystoupal v roce 2006, když vám bylo 76 let. Tehdy jste tu cestu šel se svou dcerou Ruth?

„Dcera začala horolezit a myslím, že docela dobře a spolu jsme byli na menších výstupech. Chtěla na Mont Blanc a přibrali jsme jednoho známého se synem. Vylezli jsme bez problémů, no v 76 letech to pro mě byl tenkrát ještě výlet, dneska už nevím.“

Abychom si dokázali představit expedice, kterých jste se účastnil – vy jste cestovali většinou autem. Kolik času jste na takovou cestu potřebovali?

„Doprava byla většinou dělaná tak, že na Tirič Mir jsme měli jedno auto, které bylo zapůjčeno přímo Tatrou, výrobcem. A dokonce nám k tomu dali šoféra, který šoféroval s Hanzelkou a Zikmundem. Tenkrát stačilo jedno auto a cestovalo se tak, že jsme měli dvě podlahy, na té horní vegetoval celý mančaft. Tak to tenkrát šlo ten Pákistán, pak byly horší ty další expedice, Makalu, kde bylo obrovské množství materiálu, protože tenkrát se šetřilo, takže od jehly po klozet se všechno muselo vzít s sebou.“

Co se nedá srovnat, to je vybavení. Ručně šité péřovky vám chystala vaše sestra. Tehdy ale neexistovaly ani pořádné výškové boty a nakonec i cepíny a mačky, to bylo povětšinou ruční dílo.

„Výhoda byla, že v roce 1955 jsme byli ve Francii a dovezli jsme dva lezecké baťohy, stoupací železa, cepíny a tady se to vyrábělo. V Ostravě zjistili co to je za bezvadný materiál, manželce jsem vyrobil stoupací železa a dodnes je má v pořádku.“

Když teď sledujete aktuální dění v horolezení, co vám dělá radost, nebo co vás naopak trápí?

„Můj život byl strašně krásnej, toho vůbec nelituju. Co mě těší nebo netěší, to je takové dilema. Ona totiž celá rodina horolezí. Ruth a její rodina a druhá dcera pravidelně jezdí každý rok na řecké ostrovy, kde je nějaký horolezecký ráj. A všichni chodí na tu překližku, což já teda neuznávám, protože pro ně pak můžou být ty hory velice zrádné.“

Na závěr Záletů nesmí chybět štafeta otázek. Minule tu se mnou byla zahraniční zpravodajka České televize Hanka Scharffová. A tady je její otázka pro vás. „Pane Červinko, já se vás ptám, co cítíte na vrcholu vysoké hory, jestli se cítíte blíž nebi nebo zemi?“

„Těším se na zem.“

Spustit audio

Související