Na moři si odtahovku nezavoláte, říká mořeplavec Tomáš Kůdela

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Tomáš Kůdela si splnil sen a pokořil Atlantik

Tomáš Kůdela se narodil v Praze, vystudoval České vysoké učení technické, fakultu elektrotechnickou a pracuje jako vývojář hardwaru a softwaru. Začínal na surfovém prkně, pak získal chorvatskou licenci a dnes má nejvyšší kapitánské oprávnění – velitele jachty oceánské plavby.

Je také jachtařským instruktorem a taky zkušebním komisařem Ministerstva dopravy České republiky.

Jaký je to pocit, když se do plachty opře vítr?

„Prostě nádherný, myslím, že slovy se to nedá popsat a vždycky je potřeba to prožít a proto mě někteří lidé osloví a vydávají se se mnou, aby to prožili.“

Vaše vzpomínka na windsurfing? Tuším v 80. letech to byla velká móda, jak jste začínal vy?

„Já jsem začínal, jako skoro všechno v životě, jako samouk. Od jednoho známého když jsem končil vojenskou službu, tak jsem si koupil surfové prkno a v knihkupectví příručku. Pak jsem den stál a podle první kapitoly trénoval rovnováhu bez plachty, stěžně. Druhý den jsem osadil stěžeň, dal plachtu a za mírného větru vyplul. Bylo to úžasné.“

Kdy a proč jste se rozhodl pořídit si vlastní loď?

„Když jsem začal jezdit na moře, tak základní scénář i u ostatních kapitánů je, že se netopí v přebytečných penězích a začnou způsobem charteru, tedy udělají zkoušky, půjčí si loď. Vyberu si destinaci, pro mě to bylo na začátku Chorvatsko, kde jsem si půjčil na 14 dní loď a vyplouval jsem. Potom toho přibývalo, za rok jsem tam byl několikrát a zjistil jsem, že strávím třeba šest týdnů v roce na moři. Ale mě táhly dálky, dobrodružství. Po pár letech jsem v Chorvatsku znal všechny ostrovy, takže logicky jsem začal charterovat z Itálie, potom jsem si půjčil loď na Kanárských ostrovech a vyplul jsem na Kapverdy. To je něco, co mě obrovsky naplňovalo. A tam se víc probudila touha, o které jsem snil, že bych rád přeplul Atlantik a možná i Tichý oceán. To už na charterové lodi moc nešlo. Tedy šlo, ale když jsem viděl cenu za ten pronájem, která se blížila polovině ceny starší lodi, tak jsem se rozhodl pro vlastní loď.“

Loď Tomáše Kůdely

Jak moc je nucen při plavbě na delší vzdálenost mořeplavec improvizovat?

„Myslím, že na každé plavbě je mořeplavec nucen improvizovat. Protože je rozdíl, když jedeme autem a něco se porouchá, tak zavoláme servis, odtahovku a někdo to za nás vyřeší. Na moři za nás nikdo nic nevyřeší a čím jsme dále od pevniny, tím je šance na pomoc menší a menší, až je prakticky nulová. A nemůžete mít s sebou druhou náhradní loď. Setkáváte se tak se situací, že potřebujete náhradní díl, který logicky nemáte a musíte ho nějak opravit, nebo nahradit jiným dílem, který nějak přizpůsobíte.“

Chci ukázat svým klientům, že je ještě něco za. Něco za tím, co žili tady v běžném životě. To jste řekl v nějakém ze svých předešlých rozhovorů. Funguje zpětná vazba od lidí, kteří se s vámi vydali na první plavbu?

„Zpětná vazba funguje a já jsem si na těch plavbách všiml, že to prostředí je pro mnohé lidi natolik odlišné od toho, ve kterém se nachází ve standardním životním běhu, že mají šanci se tam dotknout víc svých pocitů. Protože jsou tam víc sami se sebou. A někteří s tím hodně ze začátku bojují, zvlášť když se pluje dlouhá přeplavba, když se vzdálíte natolik od pevniny, že se dostanete mimo dosah rádiové komunikace. Skončí mobilní a sociální sítě a oni jsou najednou v takovém vakuu. To je způsob, kdy ať chtějí nebo nechtějí, se dostávají do takové meditace a jsou tam hodně sami se sebou a vynořují se různé věci a emoce. Je krásné s tím začít pracovat. Mohou si leccos uvědomit, na co v běžném životním koloběhu nemají čas.“

Nejvíc vás ovlivnila plavba severním Atlantikem, která trvala 24 dnů. Řekněte mi, překonalo něco tenhle zážitek?

„Zatím nepřekonalo. To byla nějaká vnitřní výzva, asi po vzoru různých knih jsem měl potřebu to zkusit. Věci se tak poskládaly, že to zrovna vyšlo na můj návrat přes Atlantik z Bermud na Azorské ostrovy. Tak jsem si to zkusil a jsem tomu strašně rád. Na konci jsem si říkal, že to asi nebyla poslední sólová plavba.“

Píšete o Islandu jako o kouzelném ostrově, který je opředený mnoha tajemstvími. Cestovali jste nejen po moři, ale autem jste projeli ostrov. Bylo to s dětmi?

„Ano, v té době nejmladší dítě, můj syn, za námi pak přiletěl do Reykjavíku a strávili jsme tam společně měsíc putováním po Islandu.“

Alena Zárybnická a Tomáš Kůdela

Jak nejvíc na sever, v souvislosti s ledovci, si může mořeplavec troufnout?

„Troufnout si může, ale kam je to rozumné, to je velká polemika. Pro každého je něco jiného. Někdo říká, že když už je nebezpečí ledovců, tak by to chtělo ocelovou loď, nicméně jsou jachtaři, kteří s laminátovou lodí byli na Antarktidě a kličkovali mezi ledovci. Ono se to dá, ale je otázka, jak hodně to je riskantní a jak si člověk věří.“

Existují nějaké tradice, které jsou s jachtingem spojené? Četla jsem, že třeba na Azorech jste v přístavu na zem namaloval obrázek, který zachycuje základní informace o vaší plavbě. Je ještě něco dalšího?

„Je mnoho námořnických pověr, ale já je nedodržuji. Co asi jediné mají posádky rády, je přípitek před vyplutím Neptunovi. Na druhou stranu říkám, že na plavbu alkohol nepatří, tam jde o bezpečnost. Ale jsou další, třeba že nemá být žena na lodi, že přináší smůlu. Mám smíšené posádky, tak to nedodržuji, a smůlu to nepřineslo. Nebo že na loď se nemá vozit vepřové, to taky nedodržuji.“

Na závěr nesmí chybět tradiční štafeta otázek. Minule tu se mnou byl herec Jan Čenský a tady je jeho otázka pro vás. „Já jezdím na surfu a vím, co znamená dostat se do flauty. To znamená, když je bezvětří. Co dělá jachtař, když nefouká?“

„Čeká na vítr. Ale záleží, kde ho bezvětří přepadne. Pokud je známé bezvětří dopředu a jsem v teplé oblasti, tak se čeká poměrně dobře, protože si můžeme kolem lodi zaplavat a to na tom mám rád. Horší to je, když mě bezvětří přepadne na oceánu a chci někam doplout. No ale tak čekám a můžu meditovat. Je to o trpělivosti a dá mi to prostor k něčemu jinému.“

Spustit audio

Související