Na Národní třídě nebyli. Na 17. listopad ale nezapomenou nikdy

Pavlína Filipovská: dramatický návrat do Prahy

Pro Pavlínu Filipovskou je 17. listopad 1989 nezapomenutelný den. Ale hlavně noc. „Jako vždycky jsem nebyla doma, zkrátka pracující matka, jak jinak. Byla jsem až na moravsko-slovenských hranicích na zájezdu s Karlem Štědrým. Do Prahy jsme se vraceli v noci. Měli jsme puštěné rádio a najednou z rozhlasu zazněl hlas hlasatelky. Bylo v něm cítit chvění. Dozvěděli jsme se, co se děje na Národní třídě,“ přibližuje herečka.  

Pavlína Filipovská už tušila, že na Národní třídě bude i její dcera Pavlína, která měla rok před maturitou. „Pavlína totiž vždycky musela u všeho být. Když jsem přijela domů, samozřejmě tam nebyla, jen mladší dcera Johanka. Pavlína přišla až ve čtyři ráno. Kabát potrhaný, špinavý. Říkala, mami, my jsme dostali přes hlavu a doufám, že i vám se rozsvítí,“ vzpomíná na dceřina slova Pavlína Filipovská.   

Ilona Svobodová: euforie v divadle

17. listopadu 1989 byla herečka Ilona Svobodová ve smíchovském Švandově divadle, tehdejším Realistickém divadle. „Měli jsme premiéru Maryši. Studenti, kteří byli na Národní třídě, přišli potom do divadelního klubu. Rozhodli jsme se, že se druhý den zase sejdeme a budeme s tím něco dělat,“ říká Ilona Svobodová.

Listopad 1989 v Praze|foto: Dušan Bouška

Realistické divadlo se stalo velmi důležitým místem listopadových událostí. Herci, režiséři a další osobnosti z oblasti kultury na svém prvním shromáždění 18. 11. rozhodli o stávce a dalších akcích divadelníků proti komunistickému režimu. „My jsme byli takové odbojné divadlo už před revolucí, hráli jsme představení jako Res publika, našimi hosty byli Karel Kryl nebo Václav Havel. Někdy bývala představení zakázaná. Takže, tu změnu jsem očekávala, jen jsem pořád nevěřila tomu, že se to stane,“ dodává herečka Svobodová.  

Ondřej Kepka: v centru děni

V listopadu 1989 byl Ondřej Kepka studentem druhého ročníku Divadelní fakulty AMU. „U nás bylo jedno z center dění, protože revoluci rozhýbali studenti a herci a divadelní fakulta spojuje obojí. Takže u nás byl ústřední stávkový výbor, v listopadu jsme vyráželi na všechny možné výjezdy.

17. listopadu 1989 se Ondřej Kepka od průvodu demonstrujících studentů, který mířil z Albertova na Národní třídu, odpojil. „Měl jsem totiž premiéru Maryši v Realistickém divadle, v režii Miroslava Krobota. Divadlo se stalo centrem revolučního dění, nakonec se tam herci dohodli na tom, že se hrát nebude a budou se číst prohlášení. Tak začaly vznikat ty úžasné debatní pořady, které byly v Realistickém nebo Vinohradském divadle, ale také v divadlech krajských měst, kde to bylo nesmírně důležité, protože televize pravdu stále nevysílala a ty lidi bylo potřeba informovat,“ dodává Ondřej Kepka.

Miroslav Brýdl: Už se to hýbe

Miroslav Brýdl, první porevoluční starosta Litomyšle, byl 17. listopadu 1989 ve svém litomyšlském bytě. „Volali mi kamarádi z Prahy, že jsou tam demonstrace. Byla tam i moje dcera Markéta, nemohli jsme se jí dovolat. Pustili jsme si Svobodnou Evropu, říkali si, že se to hýbe.

Spadlo ze mě takové to napětí, že jsem hlídaný od komunistů. Ta euforie byla velká. Ale i potom, když jsem byl starostou, tak ta doba byla otevřená. Nebyla byrokratická jako teď. Prostě ta změna byla v nás, v našich duších. Ale pak se stejně ukázalo, že jsme lidi dobří a míň dobří. Měli jsme iluze, že se budeme mít všichni rádi. A ono to tak v dějinách nikdy nebylo. Máme se rádi, ale vodsuď podsuď,“ dodává s úsměvem Miroslav Brýdl.