Na pardubickém zámku najdete nejstarší ženský akt. Zachycuje bohyni Štěstěnu

Malba nahé ženy, která se zhlíží v zrcadle a zároveň při tom stojí na vratké kouli, je součástí celého souboru renesančních nástěnných maleb. Patří k tomu vůbec nejcennějšímu, co se na pardubickém zámku z éry Pernštejnů dochovalo.

Zatímco Vilém z Pernštejna (1435 – 1521) začal přestavovat pardubický zámek ještě v duchu pozdní gotiky, jeho synové Vojtěch a Jan už chtěli žít ve stylu rané renesance. A podle toho si zámek také vyzdobili. Štěstěna jim u toho nemohla chybět.

Kdo stál modelem?

Fortuna byla už ve starém Římě jako bohyně symbolem osudu a náhody. Zosobněním štěstí i dobrého pořízení, stejně jako nevypočitatelnosti života. Proto umělci v době renesance Fortunu rádi představovali jako ženu stojící na vratké kouli.

Průčelí renesančního zámku v Pardubicích|foto: Tereza Brázdová

Pardubická Štěstěna, nepřehlédnutelná malba ve Vojtěchově sále, má sice cudně zahalený podbřišek, ale je považovaná za nejstarší český akt. „My samozřejmě nevíme, co ti šlechtici měli na obrazech, které byly přenositelné,“ upřesňuje historik Východočeského muzea Petr Vorel. „Je ale fakt, že nahé ženské tělo je až atributem renesance, která se vrací k antickým námětům. Řekl bych, že naše Fortuna je ztvárněná podle konkrétního modelu, děvčete v životní velikosti.“

Půvabná žena na stěně Vojtěchova sálu má zrzavé vlasy. „Byl to zřejmě typ žen, který se Pernštejnům líbil. Víme, že Vilém z Pernštejna, jeho synové a dokonce i vnuci, soudě podle obrazů, měli výrazně rusé vlasy. A tak pravděpodobně tohle kritérium zohledňovali i při výběru modelů pro ženské akty,“ dodává s úsměvem historik Vorel.

Poklady v Rytířských sálech

Velké fragmenty původní malířské výzdoby se dodnes zachovaly hlavně ve třech rytířských sálech jižního křídla zámku: v Mázhausu, Sloupovém sále a Vojtěchově sále. Tomu vévodí monumentální nástěnná malba s ústředním motivem starozákonního biblického příběhu Samsona a Dalily z roku 1532.

Ve Vojtěchově sále jsou bohatě zdobené i niky oken|foto: Tereza Brázdová

„Neznáme, v jakém pořadí malby na zámku vznikaly, některé mohou být tedy i starší,“ vysvětluje historik Petr Vorel. „Každopádně je to doba, kdy na pardubickém zámku vládl Vojtěch z Pernštejna, od roku 1521. Vojtěch byl objednavatelem díla a autoři předloh jsou jednoznačně spojeni s cranachovskou uměleckou školou. Samotné provedení maleb je špičkové. Vojtěch z Pernštejna měl dost peněz na to, aby si objednal ty nejlepší malíře, kteří v Evropě byli. Konkrétní jméno autora ale neznáme,“ podotýká historik.

Vojtěchův sál na pardubickém zámku nejlépe dokládá původní podobu renesančního interiéru. Kromě monumentální malby se Samsonem a Dalilou nebo Fortuny tvoří výzdobu sálu i fragmenty iluzivní malované architektury okolo portálů a okenních nik. Malované jsou také sloupy v rozích sálu. Výjimečným prostorem je bezesporu arkýř v jihozápadním nároží sálu. V něm se zachovala pozdně gotická klenba, ještě z doby Viléma z Pernštejna. Patrné jsou dokonce zbytky původní gotické malířské výzdoby, kterou později překryly vrstvy renesanční.