Nahrávky z kupky sena. Chtěl jsem se angažovat, něco udělat, říká jejich autor Jaroslav Svoboda

V roce 1967 se Jaroslav Svoboda přihlásil na vysokou školu do Poděbrad: „Tam se přede mnou otevřel jiný svět. Nové myšlenky, diskuze, opojný pocit volnosti, svobody a perspektiv. Nakonec pak ještě majáles, do té doby něco nevídaného. A samozřejmě ještě zrušená cenzura.“ Všichni oplývali optimismem a těšili se na „socialismus s lidskou tváří“.

Srpnové ráno

Politické uvolnění, které přišlo se zvolením Alexandra Dubčeka tajemníkem ústředního výboru KSČ, zarazila invaze vojsk Varšavské smlouvy na území Československa v noci z 20. na 21. srpna. „To bylo ráno. Pustil jsem si rádio a slyšel jsem z rozhlasu, že vojska překročila hranice Československa. Říkám si co to je, to je nějaká hra? Když jsem poznal, že to je skutečnost, byl to hluboký osudový pocit. To je válka. Chtěl jsem se angažovat, něco udělat.“

Srpen 1968 ve východních Čechách

• Upravit
• Smazat

V noci z 20. na 21. srpna vnikla vojska Varšavské smlouvy na území Československa. Pod záminkou potlačení kontrarevoluce byly vojenskou silou utnuty všechny obrodné procesy, s kterými tenkrát naše země procházela.

Dvacetiletý Jaroslav Svoboda, člen radiokroužku Svazarmu přišel na Okresní výbor svazu s nápadem. „V kroužku jsme měli pár starých, vyřazených vysílaček A7B, to byla asi třicetikilová bedna. Navrhl jsem, že je opravím, schovám se do křoví na silnici mezi Čáslaví a Kolínem a budu hlásit pozorování pohybu okupačních vojsk. Nakonec to odmítli. Nevěděli, co by s těmi informacemi mohli dělat,“ vypráví Jaroslav Svoboda.

Vzdát se nechtěl a tak aspoň pomocí dvacet let starého, ale velmi kvalitního přijímače a magnetofonu Tesla B4, na jehož výrobě se shodou okolností v Tesle podílel, nahrával vysílání rozhlasových stanic během okupace: „Doufal jsem, že do konce roku okupanti odejdou a nahrávky budou zajímavým dokladem té intervence. Ovšem vůbec jsem nepomyslel, že to bude trvat desetiletí.“

Zapomenuté nahrávky v seníku

Jaroslav Svoboda nahrávky schoval na půdě domku rodičů do sena a během let na ně skoro zapomněl. Až o 37 let později je objevil a jako memento doby se je rozhodl zdigitalizovat a poskytnout Českému rozhlasu v Pardubicích.

Když záznamy znovu uslyšel, pocity, které tehdy měl, se vrátily: „Osobně si nejvíce připomínám slova Slávy Volného, se kterým jsme se pak často mohli setkávat ve vysílání Svobodné Evropy. Ten nám vléval určitou naději, že nejsme zapomenuti ani okolním světem.“

Spojení slabé, nakonec ticho

„V těch srpnových dnech jsme poslouchali Svobodnou Evropu i Československý rozhlas, který vysílal z nejrůznějších studií a úkrytů, kde se dalo. Bylo to znát i na těch nahrávkách, že to spojení je slabé, vysílače jsou slabé, nemají výkon. Ale všichni se snažili, jak rozhlasoví pracovníci, tak spojaři, dostat z toho něco a poslat to lidem, aby byli informování. Za což, si myslím jim patří velký dík,“ uzavírá Jaroslav Svoboda. Tzv. svobodné vysílače pak ještě v řádu několika dní šířily rozhlasový signál, postupně ale ubývaly, až utichly úplně.