Nebát se dětem potopit hlavu

Reportáž byla zajímavá, sympatická instruktorka plavání nadšeně vyprávěla o tom, jaké má úspěchy, jak se děti nebojí vody, přednesla básničku, kterou se děti učí, pak si ji ve vodě společně říkají a na konci básničky se nadšeně a samy, potopí pod vodu!

Třeba bych se mohla v sedmdesáti letech konečně naučit potápět, napadlo mě během rozhovoru, a v tu chvíli se reportérka zeptala, zda se mohou do kursů k nadšené instruktorce, přihlásit i dospělí, kteří mají problémy s plaváním a s potápěním.

Ano, zazněla odpověď, a já se vyděsila, protože jsem se uviděla, jak ve svých sedmdesáti letech strkám hlavu pod vodu... ale hned jsem se uklidnila.

Nenene, v sedmdesáti letech se opravdu, ale opravdu už nemusím učit potápět! V přírodě se nekoupu. Nechystám se na žádnou plavbu na lodi. Když jsem v lázních, chodím si zaplavat do bezpečí zdejšího bazénu, ve kterém stačím. Ale většinou se ráchám na chalupě, kde mám  plechovou vanu, a v té mi utopení opravdu nehrozí... 

Reportáž končila a reportérka její obsah zabalila do pěti slov, které vzkázala rodičům: Nebát se dětem potopit hlavu!

A já se v tu chvíli vyděsila podruhé.

Před šedesáti šesti lety, na konci léta, jsem dostala dětskou obrnu. Tehdy bylo na Kolínsku hodně případů, nejvíc kousek od Kolína, ve Třech Dvorech. Děti i umíraly, protože potřebovaly k dýchání železné plíce, a ty byly jenom v Praze.

Za pár měsíců jsem jela na půl roku do Janských Lázní. Jaké to tam bylo, ilustruje to, že mě tam rodiče už NIKDY nedostali.

Nebát se dětem potopit hlavu, je podle mě nejhrůznější návod k tomu, jak naučit děti potápět!

A víte, proč si to myslím? Tehdy, v letech 1954 - 1955, byla v Janských Lázních sestřička, která nás koupala tak, že nás posadila do obrovské plechové vany plné vody, namydlila nás, pak nás chytila vzadu za krk a potopila nás pod vodu. Když nás vytáhla a zdálo se jí, že nejsme opláchnutí pořádně, strčila nás pod vodu znovu.

Po půl roce jsem přijela domů a maminka mi chtěla v lavóru umýt vlasy. Dostala jsem hysterický záchvat a naši mě honili po bytě. Když jsem jim řekla, proč se bojím vody, vidím i teď před sebou tátu, jak drží židli a opakuje, pojedu tam a dostane pár facek, na které nikdy nezapomene...

Za pár let jsem se naučila plavat, ale nikdy jsem se nenaučila potápět a tak plavu s hlavou nad hladinou a pokud by mě někdo, podobně jako ta sestřička před pětašedesáti lety, chytil vzadu za krk a potopil mě pod hladinu, utopím se.                                        

A tak se nedivte, že jsem se vyděsila, když reportérka v televizi poradila rodičům, aby se nebáli dětem potopit hlavu...