Nejlepší školou hokeje bylo pro Vladimíra Martince hraní na zamrzlém rybníce

Vladimír Martinec se narodil v Lomnici nad Popelkou, bruslit začal v sedmi letech na rybníce. Za svou kariéru získal dvě olympijské medaile, třikrát vyhrál mistrovství světa, jednou hokejovou extraligu.

Se svou ženou jste padesát let. Receptem na spokojené manželství může být také fakt, že velkou část života jste trávil mimo domov?

„To máte velkou pravdu. Ještě dříve, když jsem hrál, tak to před každou akcí byla přerušená soutěž a bylo minimálně 14 dní soustředění. Když jsme to počítali v době, kdy jsem hrál, tak já byl z toho roku minimálně 4 nebo 5 měsíců mimo domov. Dcera se narodila v roce 1971 a já ji viděl až v pěti nedělích, protože bylo mistrovství světa.“

Spolužáci o vás říkali, že na ledě rybníka v Lomnici nad Popelkou jste mezi ostatními vynikal. Chválil vás i učitel tělocviku Komárek a říkal vám, že se máte držet hokeje. Měl pravdu.

„Je fakt, že hokej jsem hrál od šesti, sedmi let, chodil jsem na rybník. Větší hokej jsem začal hrát, když jsem začal hrát registrovaně za dorost v Lomnici a hráli jsme finále krajského přeboru v Pardubicích. Teprve když jsem přišel do Pardubic, tak jsem začal hrát pořádný hokej, do té doby to byla taková sranda.“

Líbily se mi na vás vždycky ty technické parádičky. S tím se člověk narodí, nebo se to dá natrénovat?

„Teď se říká, že se musí všechno naučit. Ale já si myslím, že nejlepší školou pro mě, kdy jsem se to učil, to byly hodiny a hodiny hry na rybníce v Lomnici nad Popelkou, kam jsme chodili hrát. Přišli jsme ve dvě hodiny ze školy, šli jsme hrát, dokud to šlo. Takže třeba tři čtyři hodiny.“

Vy jste hrál taky fotbal a já si říkám, že když se člověk dívá na fotbal a hokej, tak že to jsou oba sporty, kde je důležité být o krok napřed, třeba o deset tahů pomyslnou šachovou figurkou. Je to tak i ve fotbale, chápu to správně?

„Fotbal jsem hrál, protože jak to tak bývá, na menším městě kluci co tam byli, museli hrát víceméně všechno. Ještě když jsem byl v Pardubicích a hrál jsem dorosteneckou ligu, tak jsem jezdil hrát fotbal o víkendu, když jsem jel k rodičům. Moje fotbalová kariéra skončila, když rozhodčí odpískal ofsajd, já mu asi něco neslušného řekl a on mě poslal svléknout a tím jsem skončil.“

Alena Zárybnická natáčí Zálety s Vladimírem Martincem|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

Četla jsem, že vaším vzorem byl Vlastimil Bubník, hokejista, který byl třikrát na mistrovství světa, jednou na olympiádě, jedenáctkrát zvítězil v lize s Brnem a zároveň získal i bronzovou medaili na mistrovství Evropy ve fotbale. Multisportovec. To byl ten důvod, proč jste ho bral jako svůj vzor?

„Že bych ho až tolik sledoval, to nebylo. Nebyla média, televize vysílala od čtyř odpoledne a v deset končila, takže těch hokejových přenosů nebylo tolik, jako teď. To jméno mi utkvělo v paměti, imponovalo mi, že byl schopný hrát fotbal i hokej. To bylo důležité.“

Když sledujete dnešní pardubickou hokejovou mládež, máte pocit, že po hubenějších sezónách se něco rýsuje?

„Tohle ukáže čas. Těžko se to dá takhle přesně říct. Je fakt, že hrají pardubičtí mládežníci na špici. Správný ukazatel potom je, dostat se do správného mančaftu.“

Zdá se mi, že by se rok 1976 mohl ve vaší kariéře považovat za ten nejúspěšnější. Kdybyste měl vzpomenout na nejdůležitější moment toho roku a zároveň na nejdůležitější moment, který o tom úspěchu rozhodnul, co by to bylo?

„Narodil se mi v tom roce syn a ten rok beru jako celek. Nechci to rozdělovat. Všechny tři velké akce jsme zvládli velice dobře. Tam jsme udělali titul, tam jsme byli ve finále, na olympiádě jsme měli trošku smůlu, kanadský pohár, taky výborné. Takže nevím, co bych z toho vypíchnul, abych se ostatních věcí nedotkl.“

Když překročíme ke kariéře trenérské, měl jste blízko k Ivanu Hlinkovi a tvořili jste spolu tandem. Pokud jde o trénování, tak jste dovedl pardubické hokejisty k titulu. Kdybyste z tohoto období měl vypíchnout jeden moment, na který nejradši vzpomínáte, co by to bylo?

„Když jste zmínila Ivana Hlinku, to můžu říct, že jsme spolu začali na Mistrovství světa v roce 1970 a končili jsme na mistrovství v roce 1981 taky spolu. Potom jsme se dostali k trénování a přišla éra zlatého hattricku a olympiáda. V roce 1989 jsem udělal jako hlavní trenér první místo s Teslou Pardubice a to jsem udělal ještě v roce 2005, pak jsem byl u titulů na Mistrovství světa. Byly to krásné časy. Na olympiádě jsme měli mančaft jak z praku, to byli kluci, kteří uměli hrát a učili se to v devadesátých letech a dospěli k vrcholu na přelomu tisíciletí. To byla radost s nimi pracovat.“

Nedávno jsem v Záletech mluvila s Kateřinou Neumannovou a vzpomínala na let s hokejisty z Nagana. Ona sama dvě medaile v kapse, zlatí hokejisté a mezi trenéry a asistenty trenéra jste byl i vy. Z tohohle momentu, jediný okamžik, který vidíte?  Staroměstské náměstí, vystupování z letadla?

„Na Staromáku já už nebyl, na mě to bylo dlouhé, já se cestou vypařil a odjel domů. Bylo to úžasné přijetí, to byla opravdu sláva, jak má být, jak se sluší a patří na olympijské vítěze.“

Minule tu se mnou byl herec a režisér Jakub Zindulka a tady je jeho otázka pro vás. „Já k hokeji nemám příliš vybudovaný vztah. Takže vás zaskočím. Zeptám se, jaký je váš vztah k divadlu.“

„Nechodím. To je jednoduchá odpověď. Jeden čas bylo ukončení sezóny s Pardubicemi s vyhlášením nejlepších hráčů a na to navazovalo nějaké představení pardubického divadla. To jsem tam byl, ale tím, že jsem hrál hokej, tak jsem trochu kulturní barbar. Do divadla nebyl čas chodit, kdy se sbíraly zkušenosti a informace.“